Ruská duše
Před nedávnem jsem dočetl knihu Dějiny ruské revoluce od amerického autora Richarda Pipese. Vyšla zhruba před deseti lety v Argu, ale sáhl jsem po ní až teď. Proč? Určitě ne proto, že letos tomu bude už 90 let, co se bolševici v tzv. Velké říjnové socialistické revoluci chopili moci. Možná to byl jen určitý druh reakce na současnou debatu o opětovně vzrůstajících velmocenských ambicích Ruska. Člověk prostě chce vědět, podle jakých principů se řídí chod dějin v ruském prostoru.
Z četby jsem si odnesl základní dojem, že ruská politická historie kráčí po jiných cestách, než po jakých šla kontinentální, především západní Evropa. Evropské západní státy prošly za posledních pár set let vývojem, který je dovedl až k demokracii a liberalismu. Byla to cesta posetá milióny mrtvol, počínaje francouzskou revolucí až po fašistické režimy, ale Evropa přece jen vytvořila systém, který zajišťuje jejím občanům nebývalou míru svobod a zároveň jim poskytuje ekonomický blahobyt.
Rusko je ovšem země, která stojí mimo Evropu, má do ní jen „nakročeno“. Zatímco evropské národy došly k dnešnímu stavu spíše zdola, vlastním politickým aktivismem, Rusko funguje tak, že vše přichází shora. Masy jsou pasivní, vždy rozhoduje úzká skupina jedinců. I ruská revoluce byla záležitostí pár desítek tisíc lidí, profesionálních revolucionářů, bolševiků, kteří uchopili moc a ovládli obrovskou přesilu těch, kteří o nové pořádky nestáli. „Proletářská“ revoluce se odehrála v zemi, kde žádní proletáři nebyli, jen masa rolníků svázaná se svou půdou. A tato masa také jen přešla po revoluci z jedné formy totality – carské – do druhé: komunistické. Pipes má ve své knize jeden výtečný postřeh – bolševičtí revolucionáři, vyrůstající v carském útlaku konce 19. století, přenesli mnohé prvky tohoto autokratického režimu do nových podmínek i proto, že vlastně jiný režim neznali. Ačkoli Lenin žil dost dlouho na Západě, politický systém těchto zemí nikdy nepochopil. Bolševiky pak řídil ryze samoděržavním stylem, sám se stal rudým „carem“. Stalin také dobře pochopil, že Rusko nic jiného než silného cara nepotřebuje a ani nechce. Jen tenhle styl vládnutí dovedl do hrůzné absurdity.
Rusko se za těch posledních 90 let v mnohém změnilo, ale těžko předpokládat, že se změnila ruská mentalita. Ani Češi roku 2007 se vnitřně moc neliší od Čechů roku 1907, pořád jsme v mnohém národem s maloměstskou duší. Stejně tak Rusové jsou národem věčně „spícím“ v nekonečných prostorech své země, národem ovládaným místními vládci – tak jsou na to zvyklí, tak jim to možná vyhovuje. Ale zároveň jsou národem velmocenským, jehož elita sní sen Petra Velikého o cestě do Evropy, o velké roli, kterou má Rusko v dějinách hrát. I proto dnešní Rusko nesměřuje k nějaké demokracii západního typu, ale opět k starému a vyzkoušenému režimu, kde vládne především byrokratický aparát, jehož korunou je jediný vládce: car, generální tajemník, prezident.
Ano, ruská kultura je fascinující, ruská inteligence si zaslouží obdiv i úctu, ruská duše je otevřená, široká, vlídná… Ale od Ruska jako státu je dobré držet se co nejdále.
