A teď mě poslouchejte
Mirek Topolánek si chce na podzimním kongresu ODS vymoci víc poslanecké loajality. „Nám se totiž stalo, že jsme si málem sami zbourali koalici,“ vysvětlil důvod LN. Jistě: nikdo hned tak nezapomene na kolečko Vlastimila Tlustého. Jenže to nebyla neloajalita, ale bláznovství. A loajalitu si lze vyložit i jako egomanskou tyranii. Viz boss ČSSD.
Topolánek se v LN odvolává na britské tzv. whipy, tedy partajní nadháněče hlasů. Velká Británie ale nemá poměrný volební systém, takže už dlouhá léta nepamatuje zlo koaliční vlády; obě hlavní strany mohou po volbách – řekněme s malou PR obměnou - naplňovat svůj program. Nikdo pak nemusí třikrát denně volat do Bratislavy. K zásadním neloajalitám dochází spíš v případě neprogramových událostí, třeba Iráku. Právě nutnost koalic, zpravidla zrad na voličích, však bývá důvodem, proč se v některých méně otrlých poslancích hne svědomí – mají tzv. problém. A opět nemluvím o svazácké zhrzenosti. Jde o to, do jaké míry (ne)nechat předsedu, aby se utrhl z běžného partajního orbitu. Viz třeba Miroslav Kalousek a jeho loňský komunistický blafák. Nebo Jiří Paroubek a jeho permanentní komunistický blafák. Je to přesně rok, co jsme se mohli mít mnohem líp.
Poměrný systém sice znamená, že je většina poslanců volena na stranické, nikoli osobní platformě, takže za svůj mandát vděčí předsedovi. Ani to ale neznamená, že mají svému šéfovi čtyři roky připalovat doutník jako Michal Hašek a Jeroným Tejc z ČSSD. Určitá míra neloajality slouží jako pojistka proti příliš velkému egu. Totální loajalita patří do KSČ(M), ne do demokratické strany. Samozřejmě mluvím o parlamentu, jehož většina členů by neměla problém s testem průměrného IQ.
