Dienstbierův paradox
Senátoři z Klubu otevřené demokracie dnes mají oznámit svého prezidentského kandidáta. Možná jím bude i Jiří Dienstbier, jenž své jméno už oznámil. „Ve volbě ale má šanci uspět jen tehdy, když ho ČSSD vezme natolik za svého, že přesvědčí i komunisty,“ řekl LN senátor, člen KOD Jiří Zlatuška. Bohužel.
Chudák Dienstbier, říkejme tomu Dienstbierův paradox. Co odstartoval vlastní prezidentskou kampaň – tzv. čeká na něčí oficiální nominaci a rozdává prezidentská interview -, snaží se téměř o jediné: přesvědčit nás, že v letech 1958-70 nebyl komunista. Tedy byl členem KSČ, ale nebyl komunista. Byl dobrý komunista. Chtěl být dobrý komunista. Nechtěl … Hmmm. Kvůli komunismu dokonce seděl!
A teď o něm v Senátu řeknou, že má o svých kvalitách přesvědčit nejen kryptokomunistickou ČSSD, ale i komunistickou KSČM. Sakra! Nechtěl bych být u toho, až bude Dienstbierův paradox vysvětlovat Jiřímu Paroubkovi a Vojtěchu Filipovi; mohlo by z toho vzejít ošklivé Poučení z krizových let 1958-70. Protože např. senátor Zlatuška ho za něj vysvětlil nám všem: „V té době tam vstupoval každý. Lidé si mysleli, že je komunismus ochrání před novým nacismem.“ A je to, jak poučné.
Tedy skoro. Dienstbier řekl, že se chce utkat s Václavem Klausem. Proč ne. Právě Klaus kdysi vyhranými volbami ukončil jeho kariéru – a nejen jeho. Přes noc skončili i ostatní disidenti, ať už komunisti či nekomunisti. Bohužel dalším Dienstbierovým paradoxem je, že se v prezidentských volbách neutká s Klausem. Jak řekl Zlatuška – a za to se stydět nemusí -, utká se především s ČSSD a KSČM.
