Do mladých!

Hmmmm! Zkouším být mladý, jak jen to v téměř osmatřiceti letech jde. A vidím Paroubka s Petrem Dimunem, jak na mě večer doma zvoní a nabízejí mi – euthanasii! Jistě, svým způsobem je to logické: v případě drtivého vítězství ČSSD je to doopravdy zralé na euthanasii – a nejen pro mladé. Ale jako vyslaný signál, jak říkáme v politice, když děláme hovadiny, k mladým? Snad je ještě trochu brzy, ne? Možná v domovech důchodců, možná s Bohuslavem Sobotkou. Jen tenhle věrný žák všeho špatného v politice dokáže lidem prodat vlastní smrt a nehnout u toho ani brvou. A méně funkcionářský slovník? Nikdy! Právě ten je něčím, co mě s Paroubkem nějak emotivně sbližuje; vždycky si při jeho projevu vzpomenu na rohlíky za třicetník - a volím KSČM.
Vážně: Paroubek vůbec není sám, kdo věří, že voliči jsou tak naivní, že skočí na jeho každodenní lakování rudého na oranžovo, případně na rudozeleno, případně na rudorudo. Podobných lidí je plná politika. Jen on má ale zvláštní talent být se vším tak absolutně nevěrohodný, že už ani já nevím, jestli fakt myslí vážně, že pojede agitovat mladé na technoparty, jak píší LN. Zaprvé mu tentokrát Ivan Langer těžko půjčí vrtulník, zadruhé by mohl na louce stát sám se svou mluvčí a Dimunem. Všichni mladí by strachy radši zdrhli. Zvlášť poté, co dost podraží nemocenská i nemocnice.