Jak vidíte Reflex?
Shodou okolností jsem se ocitl jako přednášející na pražské Literární akademii. Mám tu seminář tvůrčího psaní. Proti mně usedá patnáct dvacet mladých lidí, kteří se chtějí něco dovědět o psaní, chtějí mít vysokoškolský diplom, možná chtějí pracovat v médiích.
Jako první úkol jsem studentům zadal „recenzi“ Reflexu. Všichni dostali jedno číslo, měli si ho přečíst a napsat svůj dojem. Někteří si všímali jednotlivostí, jiní na to šli zeširoka. Jedni se dokázali vyjádřit zručně, druzí se při psaní teprve hledají. Ale skoro každý měl nějakou zajímavou poznámku, postřeh. Ze všech textů mě nejvíc zaujal jeden, který byl uceleným zamyšlením nad současným Reflexem. Podle mého soudu je živě napsaný a má myšlenku. Proto ho také uveřejňujeme. Někdo může s tímhle pohledem souhlasit, někdo může polemizovat…
„REFLEX STÁRNE. STÁRNEME S NÍM?“
Časopis Reflex, zrovna tak jako například Radio 1, je stálicí na českém mediálním poli. A nejen to mají tato dvě média společné. Především — obě stárnou spolu se svými zaměstnanci, externími spolupracovníky a všemi, kteří je vytvářejí. Jednoduchá otázka: je to špatně, nebo dobře? Já už jsem se na to sama sebe, z pozice nenápadného pozorovatele, ptala několikrát.
Reflex vychází sedmnáct let. S jistou pravidelností ho čtu zhruba osmý rok. Za tu dobu se z pozice čtenáře ve struktuře časopisu nic moc zásadního nezměnilo. Převaha kvalitních článků, témata, která nejsou denním chlebem většiny médií, dnes už populární komiksy, dobrá grafika atd. Myslím, že stačí přečíst jedno dvě čísla, abychom pochopili, že v redakci časopisu Reflex nejsou žádní začátečníci, lidé, kteří by neměli co sdělit světu, ani jiní loseři. Pracují tu větší či menší osobnosti. Podle mě ale tvoří uzavřenou až neprůstřelnou komunitu. Myslím to ve smyslu: „My jsme si časopis založili, tak tam taky nikoho jiného nepustíme.“ Vlastně, proč ne…?!
Určitě je to pro čtenáře na jednu stranu dobrý stereotyp. Víme, co si jdeme koupit, na co se můžeme těšit, nebo co naopak jen tak rychle prolistujeme. J. X. Doležal pro nás bude mít téměř stoprocentně ubalenou pravidelnou dávku marihuany, Miloš Čermák prozradí, co zase vygoogloval, a Honza Dědek si určitě popovídal se zajímavou celebritou. Možná právě tahle neuvěřitelná pravidelnost a výdrž jednotlivých redaktorů mě tak trochu přinutila, abych si Reflex odnášela z trafiky domů už jen jednou měsíčně. Dříve jsem měla v ruce každé číslo, teď už si týdeník přečtu, jen když mě tam něco konkrétního zaujme.
Podobnou stereotypní zkušenost jsem měla s Reflexem i jako autorka. Napsala jsem článek, který jsem redakci nabídla. Přišla mi odpověď: „Je to docela dobrý, bereme to, ale…“ ALE musela jsem ho přepsat přesně podle jistého úzu, kterým píší ostatní. Když jsem ho pak četla zpětně, měla jsem pocit, že je to článek jiného autora. Možná neoprávněně, ale přece jen jsem nabyla pocitu, že se na nikoho a nic nového skutečně nečeká. Ba naopak.
Má to své výhody i nevýhody. Časopis Reflex bude mít se stálými lidmi okolo něj dobrou pověst, prestiž a pořád bude pro jistou skupinu lidí jeden z mála týdeníků, které se vůbec dají číst. Nové impulsy a nápady jsou ale v nedohlednu. Chybí mi tam trocha experimentování a článků pro novou generaci. Je to podobné, jako když se necháte vyvážet stále dokola pohodlnou lanovkou. Dobré, ale málo vzrušující. Snowboardisté jezdí raději freeridy.
Zuzana Filípková
