Ragby není špatné

Minulý týden vyvrcholilo ragbyové mistrovství, ČT4 Sport zápasy přenášela a já se díval. A musím se přiznat, že jsem tomuto drsnému sportu trošku přišel na chuť. Respektive: pochopil jsem, proč je v některých zemích tak oblíbený. Proč dokonce ve Francii jeho popularita předstihuje fotbal.
Podle mého soudu je to sport, ve kterém se nedá, na rozdíl od fotbalu, příliš mnoho filmovat. Je to prostě taková vysoce organizovaná mela, bitka, souboj. Tělo na tělo. Nejsou tu samozřejmě povolené rány pěstí, ale je povoleno soupeře fyzičky složit, vrazit do něho. Je to sport do značné míry agresivní, ale ona agresivita je vedena předem daným řečištěm a je přesně stanoveno, kde končí její hranice.
Při pohledu na masy hráčů, kteří se do sebe zaklesávají, jsem pochopil, že tohle je velmi spravedlivý sport. Simulování, tak viditelné ve fotbale, se tu víceméně neodehrává. Není pro něj prostor. Ragbisté nejsou žádné fotbalové slečinky a primadony, jsou to chlapi jako hory, takoví řezničtí učni. Během hry dostanou tolik do těla, že to snad ani nevnímají. Nějaký ten škrábanec, odřenina, nějaká ta krev, to je prostě při ragby samozřejmostí. A jak jsem se dověděl, i proto se při ragby dokonce může ošetřovat během hry, aniž by byla přerušena. Možnost, že by tu někomu šlo o život, je docela akutní…
Zvláštní je, že ty brunátné tváře ragbistů se po zápasech náhle mění a rysy hráčů měknou. Když prohrají, brečí. Jaký to kontrast! Ale možná tu platí pořekadlo, že pod tvrdou slupkou se skrývá měkké jádro.
Příznivci reflexovských sloupků Zelený Baull ale mohou být klidní: nehodlám začít psát každotýdenní ragbyové sloupky namísto golfových. Ani by mě nenapadlo vkročit na ragbyové hřiště jako aktivní účastník, ani se nestanu vděčným divákem ragbyových přenosů. Ale jsem rád, že jsem tomuto sportu porozuměl a snad i dokázal ocenit jeho hrdý půvab - je to skutečná bitva gladiátorů. Lze to ostatně postavit i do roviny obecné: není dobré odsuzovat předem to, do čeho jste nepronikli, co nechápete.