Já? Určitě ne!
Jiří Čunek měl být příslibem vysoké politiky: předsedou partaje, ministrem i vicepremiérem se stává údržbář, jehož jedinou cizí řečí je vsetínský dialekt, případně xenofobie. Proč ne. O miliónech v bance a pobírání sociálních dávek snad ale nic netušila ani KDU-ČSL, uvyklá za léta politické prostituce na ledacos.
Upřímně řečeno jsem to netušil ani já. Když se objevila jeho bývalá zhrzená sekretářka s tím, že se Čunek chlubil v kanceláři s půlmiliónovým úplatkem, spíš než korupci jsem cítil kancelářské hormony. Politici jsou cháska, ale takhle pitomá cháska? Sám sebe usvědčit, ještě než mě někdo vyšetřuje? To snad ani ve Vsetíně ne. Pitomec jsem samozřejmě já: vicepremiér nyní přiznává, že v bance měl milióny a bral dávky; ne všechny milióny ale byly jeho a šlo o úspory, takže měl na dávky nárok. Jak říkají politici, když něco smrdí: standardní, nic nezákonného.
Umím si představit následující scénář: dobrý vsetínský křesťan, asketa každým coulem, roky střádá z údržbářského platu, až jeho manželka nadzvedne matraci a – milióny! S oficiálně ztracenou občankou, snad aby ho nepoznali, oběhne vystrašený chudák několik bank. Načež doma zjistí, že teď je opravdu chudák, a zažádá o dávky. Scénář hodný snad místního ochmelky, po flašce zelené. Ne v hlavních večerních zprávách, ne od vicepremiéra! Zhasnuto už jsme v téhle zemi měli.
Ano, Čunek byl příslibem vysoké politiky. Naivním příslibem, že na to stát se předsedou partaje, ministrem i vicepremiérem stačí vystěhovat pár romských rodin do buněk. Nestačí, tedy nemělo by. Čunek je pouze důkazem bídy naší komunální politiky: chováním, přemýšlením, povědomím o demokracii. Je dokonce ostudou i pro KDU-ČSL, za což už nemám co dodat.
