Velké sny malých

Zkuste odpovědět na otázku, kdy se na území nynější České republiky v minulosti konala nějaká skutečně veliká, svým významem minimálně evropská sportovní akce, a to v odvětví, které patří k nejpopulárnějším?
Odpověď nebude čítat mnoho položek. Například v roce 1978 se tu odehrálo Mistrovství Evropy v lehké atletice. Pravidelně se koná mistrovství světa v hokeji. Byly tu šampionáty v krasobruslení. V Brně se jezdí světové motoristické závody – ale jen motorky, nikoli auta. Taky by se tu mělo konat mistrovství v klasickém lyžování… A taky jsme mívali spartakiádu - podobné už teď mají snad jen v KLDR.
Člověk se tedy nestačí divit, odkud se vlastně berou všechny ty plány, že by se v České republice mohly konat tu olympijské hry, tu zase mistrovství Evropy ve fotbale. Z hlediska zkušeností i tradice, kterou ohledně pořadatelství podobných podniků máme, je to krok do neznáma. Zarážející je i skutečnost, že vůbec není cítit nějaký „tlak zdola“. Veřejnost je ve vztahu k podobným nápadům především laxní, spíše převažuje údiv, že něco takového politiky či sportovní činovníky napadlo.
Naopak nikomu nepřipadá divné, že pravidelně pořádáme hokejové MS. Jsme v tomto sportu už dlouhá desetiletí dobří, na hokej chodí hodně diváků, liga má kvalitní úroveň. Že se u nás jednou za deset let podobná akce koná, to vyplývá z logiky věci. Ale například fotbalové mistrovství Evropy je už jiná věc. Ano, máme jistou tradici dobrých umístění na těchto šampionátech, ale první housle v Evropě nehrajeme. Společensky je fotbal u nás na nízké úrovni, chodí na něj relativně málo diváků, sféra je postižena skandály a nevládne v ní zdravá atmosféra. Jestliže se Rakousko a Švýcarsko mohou podělit o pořadatelství ME, pak je to dáno kulturou těchto zemí i jejich ekonomickými možnostmi: oboje je vyšší než u nás (Polsko a Ukrajina coby příští pořadatelé jsou stále velkou otázkou – a navíc jsou to mnohem lidnatější země než Česko.). Čeští fanoušci, diváci, si spíše než mistrovství přejí v tuto chvíli jiné věci: aby rozhodčí pískali spravedlivě, aby se nepodplácelo, aby hráči hráli dobrý fotbal a ne nudnou okopávanou. Aby se nechovali jako primadony nebo násilníci.
A olympiáda? To je ještě větší sousto, byť už se za ni na rozdíl od fotbalového ME utrácejí dokonce peníze. Které země, resp. města v nedávné v minulosti pořádaly hry? S výjimkou Řecka, kde ale šlo i o historické důvody, to žádná země srovnatelná s Českou republikou nebyla. Vždycky větší země, silnější ekonomiky: Německo - Mnichov (1972), Kanada - Montreal (1976), SSSR - Moskva (1980), USA - Los Angeles (1984), Jižní Korea - Soul (1988), Španělsko - Barcelona (1992), USA - Atlanta (1996), Austrálie - Sydney (2000), Řecko - Athény (2004); další OH se budou konat v Číně - Pekingu (2008) a Velké Británii - Londýně (2012). I tento letmý přehled napovídá, že Česko jako by se tlačilo do závodu, na který nemá.
Na druhou stranu je možné namítnout, že Česko se po roce 1989 ekonomicky zvedlo, patří mezi vyspělé země a se svými 10 milióny obyvatel dokonce k těm početnějším v dnes tak rozdrobené Evropě. Tak proč nemířit výš, dál? Ostatně kdo chce něčeho dosáhnout, musí si klást velké cíle.
Na to je však možné odpovědět: kdo špatně odhadne své síly a vydá se na Everest bez adekvátního zajištění, bez potřebné fyzické síly a zkušeností, ten pohoří. Nebo spíš: zmrzne. Rozumný člověk tedy nepoleze hned na Everest, ale bude mu stačit třeba nějaká menší hora. Primátor Bém jakoby na tuhle základní pravdu zapomněl. A fotbaloví funkcionáři? V jejich případě to skoro vypadá, že svými plány chtějí jen odvést pozornost od vlastních chyb, nepořádku, který vládne v české kopané.