Strašidelná česká trojka

Strašidelná česká trojka

Strašidelná česká trojka

Andrej Halada

Gott, Bílá, Kabát. Ta jména mi od minulé soboty stále zvoní v hlavě. Něco jako tři nepříjemné ranní budíky nebo tři klasici marxismu-leninismu. Od všelidové ankety nelze očekávat, že objeví nové zajímavé hvězdy. To ostatně neudělá žádné celoplošné hlasování. Od objevování jsou festivaly, oborová ocenění, přehlídky, ceny kritiků.

Gott, Bílá, Kabát. Ta jména mi od minulé soboty stále zvoní v hlavě. Něco jako tři nepříjemné ranní budíky nebo tři klasici marxismu-leninismu.
Od všelidové ankety nelze očekávat, že objeví nové zajímavé hvězdy. To ostatně neudělá žádné celoplošné hlasování. Od objevování jsou festivaly, oborová ocenění, přehlídky, ceny kritiků. Ale přece jen jsem po dvojitém vítězství Anety Langerové, po někdejším triumfu Chinaski doufal, že staří umělci by mohli odejít a jejich místo zaujmou mladší. Nestalo se. Vyhráli skoro sedmdesátiletý Pan Božský, jednaačtyřicetiletá žena, co se stále chová jako slečna, a kapela, jejíž jméno zní tak příšerně obyčejně, že i název Zimník by byl originálnější. Mimochodem, Kabát příští rok oslaví hezkých 25 let své existence. Taky mladíci.
Gott, Bílá a Kabát jsou výrazem vkusu nemalé části české posluchačské obce (ale také výrazem nemohoucnosti ostatních hudebníků, konkurence, nicméně tuhle stránku věci bych nyní ponechal stranou). Hlasující řekli: nezajímají nás nové věci, chceme své jistoty. Gott a Bílá jakoby byli pro část veřejnosti těmi jedinými majáky v dnešní stále se měnící době. Kabát je zase výrazem toho, že český rock neokysličuje na rozdíl od toho anglosaského řízná a rozjařující whisky, ale omývá ho pivo, nápoj, po němž člověk těžkne a stává se letargickým.
Nemohu v této souvislosti nevzpomenout, jak vlastně Český slavík přišel k životu. Neboť i to o něčem vypovídá. Anketu Zlatý slavík pořádal časopis Mladý svět už od 60. let a nahrazoval tehdejší absenci hitparád, žebříčky prodeje. Byla to anketa, která ve své době určitě měla svůj smysl. Po roce 1989 ho ztratila a redakce ji proto také zrušila. Když ale v roce 1996 koupila Mladý svět společnost, která tehdy vlastnila i časopis Květy, rozhodli se květáčtí manažeři anketu pod názvem Český slavík oživit. Osobně jsem ty pány – hlavně ředitele pana Těšínského – znal, tehdy jsem v Mladém světě pracoval. Anketu Český slavík jsem tenkrát vnímal jako oživlou mrtvolu. Ale marketingově to docela zafungovalo. Když pak Těšínský a spol. Mladý svět prodali, „svůj“ nápad, resp. pořadatelství Českého slavíka, si ponechali. Dodnes tuto anketu pořádá agentura Musica Bohemica, v jejímž čele stojí JUDr. Těšínský, někdejší autor Květů z 80. let, který psal krásné reportáže o krásném životě v tehdejší krásné společnosti. To, že Českého slavíka pořádá právě tento muž, že ho přenáší Nova a že v ní vyhrávají – s prominutím – staré konzervy, to mi k sobě tak nějak sedí.
Ale řečeno slovy klasika: mohu proti výsledkům Českého slavíka protestovat, mohu s celým tímhle tyjátrem nesouhlasit, jenže to je asi tak jediné, co s tím mohu dělat. Ano, vím, že mé protesty jsou zbytečné, protože bez takových anket by se showbyznys neobešel. Ale připadá mi skutečně ostudné, jakým způsobem se do letošních výsledků promítl zúžený obzor části českého posluchačstva. A v této souvislosti mě napadá, že hudbu nezabíjí její kopírování, ale vraždí ji ankety, jako byl ten letošní Český slavík.