Škoda ztichlého paláce

Škoda ztichlého paláce

Škoda ztichlého paláce

Andrej Halada

Jezdím okolo něj několikrát v týdnu cestou do práce. Veletržní palác v Praze 7, klasická funkcionalistická stavba z let 1925-1929. Před nedávnem jsem do něj opět vstoupil, šel jsem se podívat na výstavu o pražských vilách. Na ochozech okolo nádherné malé dvorany bylo pár lidí.


Nevelkou výstavu jsem prošel vcelku rychle, tak jsem vyrazil i do stálých sbírek. Vybral jsem si jen jedno patro, umění druhé poloviny 19. století. Klasické obrazy Chittussiho, Mařáka, Kosárka, Slavíčka... Romantické krajiny, realistické výjevy. Byl jsem na celém patře téměř sám. Cestou pustými sály jsem potkal jen dvě asijské turistky a pár Evropanů. Ideální, když si chcete prohlížet umění v klidu. Ale trochu mi to připomínalo mrtvý dům.
Veletržní palác skutečně nežije. Jakožto funkcionalistická stavba byl navržen tak, aby plnil svoji funkci: konaly se v něm vzorkové veletrhy (do roku 1951), žil v něm obchod. Byla to vlastně typická kancelářsko-obchodně-výstavní budova, jakých se dnes staví plno. Tehdy samozřejmě předběhl svoji dobu.
Když palác v roce 1974 vyhořel, nevědělo se dlouho, co s ním. Rekonstrukce dokončená roku 1995 mu dala novou šanci k životu. Jenže rozhodnutí umístit do něj umělecké sbírky Národní galerie se ukazuje jako nelogické: jde se tu proti funkci této budovy. Dům je příliš veliký, navíc se do něj vůbec nehodí právě zmíněné umění 19. století. Strohé linie modernistické stavby se tlučou s okrasnými zlatými rámy obrazů, na kterých jsou k vidění idylické české lesíky, louky a potůčky, případně obrozenecké náměty. Pamatuji si, že 19. století bylo kdysi vystaveno v Anežském klášteře (dnes je tu umění středověku NG) a hodilo se sem výborně. Do Veletržního paláce zapadá maximálně tak umění současnosti. Ale i tak si tahle stavba, respektive sbírka zde umístěná, rozhodně nezískala velkou oblibu, návštěvníci se sem nehrnou.
Ačkoli je tedy palác svého druhu uměleckým dílem, měla by se mu vrátit ona původní funkce. Naplno jsem si to uvědomil ve chvíli, kdy jsem z galerijních částí sjel do přízemí. Zrovna tu probíhala výstava tuningu aut a motorek. Nijak zvlášť mě tyhle vyblejskané mašiny neoslovují, ale lidí tu byla fůra, výstava žila. Najednou jsem se ocitl v pulzujícím světě. Palác procitl.
V Praze na Starém Městě, Malé Straně či Hradčanech je dosud několik nevyužitých paláců, historických budov, kam by bylo možné sbírky NG 19. století či umění do roku 1945 umístit. A Veletržní palác? Třeba by ho mohlo město prodat nějaké firmě. Jako kulturní památka by byl zachován, výstavy a veletrhy by se v něm konaly také, vrátil by se do něj život. Jinak může dopadnout jako mauzoleum na Vítkově. Úžasná, ale mrtvá stavba.