Menzel a jiní adaptátoři
Teprve teď jsem viděl Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále – v televizi na HBO. Nechtěl jsem jít na ten film do kina z několika důvodů. Jednak mám rád Hrabalovu knihu, dokonce ji považuji za jednu vůbec z nejlepších v naší literatuře. A říkal jsem si, že můžu být jenom zklamán.
Za druhé mě odrazovala osoba režiséra. Zní to paradoxně, Menzel je přece považován za „klasika“ a navíc Hrabala hned čtyřikrát velmi dobře zfilmoval: Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek. Jenže Menzel od Vojáka Čonkina z roku 1994 nic nenatočil, jako umělecký šéf Divadla Na Vinohradech byl mdlý a jako publicista až zapšklý. A konečně: když jsem viděl ukázky z filmu, mé obavy o nevalné kvalitě díla to jen posílilo.
Bohužel se vše potvrdilo. Král může sloužit jako učebnicový příklad nedobrého filmu, který vznikl podle výtečné knihy. I přes těch více než osm set tisíc diváků, kteří na film přišli, patří Král do horší poloviny Menzelovy tvorby. Nebudu tu psát recenzi, jen namátkou: režisérovo zjemňující vidění se zcela míjí s drsnou předlohou, scénář je nefilmový, hlavní hrdina stále vnitřním hlasem vypráví po způsobu čtení v rozhlase, herci nemají co hrát, jsou jen figurkami. Drama žádné, jen sled epizod. Úplně byl vypuštěn jeden z nejdůležitějších motivů, a totiž, že hlavní hrdina má s Němkou dítě, které je blázínkem a umírá. Jako symbolické dovršení všeho působí poslední záběr filmu, který je pouhou reklamou na pivo...
Král je dalším z řady českých filmů posledního dvacetiletí, které vznikly podle kvalitních předloh a které dopadly špatně. Takto mizerná byla už Příliš hlučná samota, byť v ní hrál i Philippe Noiret. Zcela bezbarvý byl i přepis Jirotkova Saturnina. Ze Škvoreckého Tankového praporu se stali prvoplánoví Černí baroni a z relativně zábavných Švandrlíkových Černých baronů jen nuda. Zklamáním byl i Váchalův Krvavý román a úplně mimo čas a prostor se ocitl přepis nejlepšího Páralova románu, Milenců a vrahů. Jistou úroveň měla Kachyňova Hanele (Olbrachtova povídka O smutných očích Hany Karadžičové), ale i to byl jen odlesk nejlepších Kachyňovských adaptací (např. Oty Pavla či Branalda). Rozčarování přinesl i Golet v údolí a Želary s jejich nepochopením atmosféry doby, v níž se děj odehrával.
Ani současné Vieweghovy bestsellery si moc dobře nevedly: Báječná léta pod psa jsou toporná, Výchova dívek v Čechách už po zásluze zapomenuta a Účastníci zájezdu těžkopádní. Výjimkou je tak jen Renčův Román pro ženy, chytlavý a zábavný, natočený přesně v duchu dnešní efektní filmařiny. A jako skutečně přesvědčivý filmový přepis české literární klasiky mi připadá pouze Brabcův film Kytice. Originální, svébytný, vizuální. I za dvacet let bude tenhle film koukatelný.
Čím to, že dnes se filmařům nedaří natočit takové snímky jako jsou už ty zmíněné Menzelovy z 60. – 80. let, jako jsou vláčilovské adaptace, jako je Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy, Romance pro křídlovku, Valerie a týden divů, Dita Saxová...?
Těžko hledat odpověď v tomto krátkém sloupku, je to námět na studii. V každém případě se ale vždycky vyděsím, když čtu, jak se některý z režisérů hodlá vrhnout na tu či onu českou klasiku. To zas dopadne, pomyslím si. Nakonec z té docela slušné zásobárny námětů, kterými česká literatura dneška i minulosti oplývá, mnoho nezbude. Jen fůra promarněných šancí.
Související články:
Anketa: MÁ „ANGLICKÝ KRÁL“ ŠANCI ZÍSKAT OSCARA? (Reflex online 21. 9. 2007)
Tomáš Baldýnský: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (Reflex č. 1/2007)
