Drahocenné heliporty

Základ výstavy vytvoří zpráva Johna Curtise, vedoucího oddělení Středního východu Britského muzea, který sledoval plenění historických sbírek a ničení archeologických nalezišť v Iráku už krátce po začátku války. První obětí války se stalo Irácké muzeum v Bagdádu – po vstupu spojeneckých vojsk do města bylo vyrabováno. Dodnes se spekuluje o tom, zda bylo rabování organizováno stoupenci Saddáma, kteří chtěli vzbudit hněv proti spojencům, či za ním stáli obchodníci se starožitnostmi, kteří svoji šanci cítili od samého začátku války a stahovali se do bagdádských hotelů. Jisté je jedno: spojenci po vstupu do hlavního města nevěnovali Muzeu žádnou pozornost a nijak ho nestrážili a nehlídali. Zabránit rabování by přitom zřejmě nebylo tak těžké.
Z Muzea zmizely tisíce předmětů, které dokumentovaly dějiny „kolébky lidské civilizace“. Nahradit by je mohly snad jen další objevy na archeologických nalezištích v Iráku. Nenahradí. Naleziště se měnila ve vojenské tábory, půda byla přehrabávána a přesýpána a zpevňována pro potřeby tanků a vrtulníků, takže se pod tankovými pásy mohla sejít drť starověkých dlaždic, které vojáci vytrhávali z nepotřebných zdí, ve zvláštní směsi s kostmi starověkých dvořanů. Zbytek ničilo vypouštěné palivo…
Námitka je zřejmá: byla válka, byla to vojenská priorita, šlo o životy teď a tady, a ty měly přednost před těmi minulými. Předpokládám, že Britské muzeum se nepustí do posuzování toho, nakolik se mohli vojáci chovat jinak, či do rozboru faktu, že celá invaze se konala pod smyšlenou záminkou a i v jiných ohledech přinesla více škody než užitku.
Jde tu o konstatování a dokumentaci toho, co se stalo. A snad i o symbol: symbol střetu civilizací. Jak se ta naše vyspělá západní dokáže vypořádat s tou pokleslou východní.