Smrtelná dávka českých stereotypů
Jednou z lahůdek cestování je bezesporu příležitost poslouchat, co si o nás myslí cizinci. Zvlášť mě baví ty první, spontánní reakce na to, když řeknete, že jste z České republiky: od pozitivních a úsměvných až po ty negativní, nehorázné kulturní stereotypy. Nepopírám, že tyto dvě kategorie se často liší jen tím, jak osobně se dotýkají nás samých.
Při potápění v australském korálovém Velkém bariérovém útesu mi hned několik lidí řeklo, že Čechy milují, protože kontaktní čočky vymyslel Čech, a oni se tak můžou potápět bez dioptrických potápěčských brýlí. Nesčetněkrát jsem slyšela, že Praha je to nejkrásnější město, že je jako filmová kulisa, že být v Praze, je jako být v pohádce. Kunderu, Kafku a Formana nám závidí kdekdo. Zdá se, že všechno, za co nás cizinci obdivují, bylo buď postaveno před staletími, anebo vytvořeno lidmi, kteří netvořili v češtině nebo většinu svého života strávili v cizině. Ani sám spasitel potápěčů Otto Wichterle nebyl ve své zemi zrovna hýčkán.
O českém současném životě už venku tolik poklon neslýchám: České jídlo je příšerné. Češi se neusmívají a všichni vypadají pořád strašně naštvaně. České holky jsou na peníze, proto si berou cizince. Čeští muži jsou šovinisti a burani, proto si Češky berou cizince. Češi jsou podobní Němcům – dobří dělníci, ale špatní vizionáři. Češi pořád kritizují, ale neumějí motivovat. Nepřejí druhým úspěch. Jsou zakomplexovaní. Nosí ponožky do sandálů. České ženy si potrpí na barvy vlasů, které jsou o několik odstínů vzdálené těm přirozeným. Holky jsou hezké, ale ošklivě stárnou.
Jestli máte zvýšený tlak už teď, dál bych, být vámi, ani nečetla.
Myslela jsem si, že už jsem o Češích slyšela všechno, ale přece jen mě občas něco překvapí. Nedávno jeden Kanaďan žijící v Praze popisoval skupině lidí, jak Češi vyjadřují nesouhlas či rozhořčení. „Místo toho, aby rozumně argumentovali, udělají takový to ‚cucání zubů‘,“ řekl. Cucání zubů? To byl nový postřeh i pro mě. Byla jsem zvědavá.
Češi prý jsou lidé pasivně agresivní. Nejsou tak expresivní jako mnoho jiných národů a své frustrace si často hromadí v sobě. Nejsou zvyklí odmala otevřeně obhajovat své názory, a proto problémy s názory ostatních často prezentují v pasivně agresivní formě, v tomto případě údajným „cucáním zubů“. Kanaďan to předvedl tak, že si dal jazyk za přední horní zuby, horní zuby mírně před spodní ret (tady dochází k onomu „vcucu“ horních zubů), potom obrátil oči v sloup a zároveň vdechnutím malého množství vzduchu rty otevřel. Pomůže vám, když si představíte adolescenta, který tímto způsobem mluví s rodiči, říká při tom: „Noo jooo“ nebo „Tsssss“, a pak za sebou bouchne dveřmi. Případně když si vybavíte prodavačku, která vám dvě minuty po zavíračce mučednicky prodá mléko místo toho, aby s úsměvem řekla, že už mají zavřeno.
Hodně dalších cizinců s tímhle postřehem souhlasilo. Naopak několik Čechů upřímně pobouřil: Jestli se někomu u nás nelíbí, tak proč se tedy neodstěhuje zpátky tam, odkud přišel. „No vida,“ usmál se jiný cizinec. „Klasicky pasivně agresivní argument.“ Čech obrátil oči v sloup.
Všichni se tomu zasmáli. Aspoň že máme ten laskavý, český, leč pasivně agresivní humor. A laskavé pivo.
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.
