Ať žije café!
Nemám rád pivo a tak neholduji hospodám. Zato kavárna! To je ideální prostor pro nás, zvědavce a čumily z povolání, kteří rádi pozorujeme svět okolo a rádi čteme. V kavárně bývají noviny i časopisy, u nás v Praze 6 je i kavárnička, kde mají knihovnu a z ní si můžete vybrat, co mysl ráčí. Většinou antikvární knihy padesátých až osmdesátých let.
Kavárna je ryze městský prostor a já jsem městský člověk. Svou kavárenskou kariéru jsem začal v 80. letech v kavárně v budově Nové scény Národního divadla - dnes už neexistuje. Nebyl to moc stylový podnik, ale měkké sedačky byly pohodlné. Samozřejmě jsem se přesouval i do Slavie, kde tehdy čaj stál tři koruny a čekali jste na něj celou hodinu. Půl hodiny, než si vás všiml číšník, další půl hodiny, než vám nápoj přinesl. Někdy šlo ve Slavii jen tak sedět a čekat, nic si neobjednávat. O byznys tehdy nikomu nešlo.
Dnes chodím hlavně do Louvru na Národní. Je to ideální prostor. Dostatečně velký, ale nikoli nádražní hala. Stolky po dvou, po čtyřech, i pro větší společnost. Je tu kulečník! Dostatek denního tisku. Chodí sem docela zajímaví lidé, skoro vždycky tu narazím na nějakého známého.
A důležitá věc: do kaváren vyrážejí hezké ženy. Máte pořád na co koukat. Do hospod žádné krasavice nechodí, do restaurací zase jdou ženy většinou ve společnosti partnerů. A do barů chodí ženy ... barové. Ty z kaváren mě prostě víc oslovují, vypadají tak nějak chytřeji. I když je to možná jen klam.
Paradoxní je, že ač chodím do kaváren, kafe nepiju. Mým nejčastějším nápojem zde bývá čokoláda. Ale kavárna coby vysoce demokratický prostor umožňuje pít cokoli. Kávu, čokoládu, kolu, limonádu, koktejl, víno, pivo...
Proč o kavárnách píšu? Inspirovala mě výstava, která je věnovaná historii pražských kaváren a do konce srpna je k vidění v Muzeu hlavního města Prahy. K výstavě vyšla i hezky připravená kniha. Je v ní kromě jiného velký počet pozoruhodných malířských děl na téma kavárna.
Na výstavě je i část jednoho ze sálů upořádána jako kavárna. Je tu několik stolečků, okolo židle, můžete si dát kafe. Provoz zajišťuje už zmiňovaný Louvre. Když jsem tu minulou neděli byl, měla výstavní kavárnička narváno, nebylo kam si sednout. Tak jsem šel do blízkého zrenovovaného Café Imperial ve stejnojmenném hotelu v ulici Na Poříčí.
Že je síla kávy silná, to jsem v Imperialu zpozoroval na první pohled. Sedělo tu mnoho hostů, které jsem před chvíli potkával na výstavě. Všichni byli výstavou inspirováni, všichni v sobě chtěli tu vůni dávných kavárenských časů ještě chvíli podržet. Uvidíte, že po shlédnutí výstavy taky budete mít chuť jít si někam sednout.
Související články:
Josef Vomáčka: HURÁ, KAVÁRNY! (Reflex online, 29. 11. 20007)
Informace o výstavě:
Muzeum hlavního města Prahy
