Charisma Jana Kaplického

Petr Volf připravil s Janem Kaplickým v roce 2007 rozsáhlý rozhovor pro třetí číslo X Reflex Interview. Probíhal v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto, kdo zvítězí v soutěži o novou budovu Národní knihovny na pražské Letné, a proto ani nebylo vhodné o projektu hovořit. Nicméně nakonec i na to došlo.

---

Architekt Jan Kaplický patří k mužům, kteří jsou hned středem pozornosti, aniž by se o to snažili. Pozornost vzbuzují tím, jací jsou a co vyzařují: říká se tomu charisma. Když má čas od času přednášku, auditorium je okamžitě vyprodané: zvláště studenti architektonických škol hltají každé jeho slovo. Jakmile dojde na otázky, musejí být však obezřetní. Je-li dotaz hloupý, architekt si nebere servítky a svou nespokojenost dá otevřeně najevo. Nesnáší prostě hloupé otázky, a když jsme si spolu povídali v kavárně pražského Rudolfina, dával jsem si pozor, abych nějakou takovou nevypustil z úst.

Už více než třicet let je Jan Kaplický britským občanem. Zpočátku spolupracoval s architekty Richardem Rogersem a Normanem Fosterem, na sklonku sedmdesátých let se tak říkajíc postavil na vlastní nohy a s kamarádem Davidem Nixonem založil studio Future Systems, které se stalo jedním z nejprogresívnějších na světové architektonické scéně – zejména v souvislosti s odvážným používáním moderních technologií. Future Systems dokonce ke spolupráci vyzval americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) k řešení projektů určených pro vesmír.
Studio nesoucí přímo v názvu budoucnost je k něčemu takovému jako stvořené. Architektura Jana Kaplického také často připomíná stavby z jiného světa – nejsou pravoúhlé, vyznačují se odvážnými a elegantními křivkami, jimiž se blíží přírodě či organickým tvarům. Jeho domy jsou nečekané, překvapivé, důmyslné … a tak bychom mohli ve vršení přívlastků zaměřených na vyjádření této jedinečnosti pokračovat. Rozhodujícího uznání se mu dostalo zejména v průběhu devadesátých let minulého století, kdy se realizoval jeho Dům ve Walesu, mediální tribuna pro Lord´s Cricket Stadium v Londýně a obchodní dům Selfridges v Birminghamu (dokončený 2003). Každá stavba se stala esencí budoucnosti. Na sklonku dvacátého století dostal Jan Kaplický nejvýznamnější ocenění, jaké může britský architekt získat: Stirlingovu cenu Royal Institute of British Architects (1999).
Jan Kaplický si z architektů váží Le Corbusiera a Oscara Niemeyera. Protože se nebáli krásy. Osobně mě nadchla Kaplického slova otištěná v jeho knižních pamětech Album: „Jen málokdo tady uvažuje o kráse a architektonické časopisy se bojí to slovo použít. Architekti o kráse nemluví. Nikdy není uvedena jako cíl procesu designu. Proč je krása zapomenuté slovo? Změňme to. Mějme kolem sebe víc krásy, obzvláště v architektuře. Víc a víc.“

---

Když jsem přemýšlel o místě, kde bychom si spolu mohli povídat, nemusel jsem se dlouho rozhodovat a zvolil jsem pražské Rudolfinum. Jednak je to blízko Vysoké školy uměleckoprůmyslové, školy, kde učil váš otec a kterou jste také absolvoval, jednak je v jeho kavárně vždycky klid, takže nás nikdo nebude rušit. Ale především mě zajímá, jak vy, člověk směřující svým dílem do budoucnosti a předbíhající dobu, vnímáte historizující sloh téhle budovy od architekta Josefa Zítka.

Rozhodně to tedy není můj šálek čaje. Rudolfinum mi připadá strašně akademicky studené a není to ani původní architektonický počin. Ale na druhou stranu uznávám, že ta stavba funguje, její koncertní sál se povedl a – samozřejmě – venkovní schodiště je kapitolou pro sebe … Na schodech Rudolfina jsme sedávali jako studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové pokaždé, když se udělalo jenom trochu hezky. To byla tradice. Stačilo přejít pár desítek metrů přes náměstí, pak si najít ten svůj schod a z něj pozorovat Petřín, Hrad nebo lidi procházející kolem. Vyhřívat se, vnímat město a život – to byl vlastně takový luxus, který si člověk uvědomí až s odstupem let.

Do knihy Česká inspirace jste zařadil spoustu věcí pocházejících ze země, v níž jste se narodil. Utvářely vaši vizuální zkušenost: plakáty, domy, knihy, sochy, rádio, filmová kamera, nechybějí v ní automobily, motorky, ale je v ní také hojně zastoupena vojenská technika. Čím vás prvorepublikové tanky nebo bunkry a pevnosti pohraničního obranného systému oslovují?

Většinou jsou to anonymní produkty, i když víme, jaká fabrika je vyráběla. Vymýšleli je lidé, které nezajímala jejich estetická stránka, neuvažovali v žádných stylových kategoriích, ale dělali jen to, co bylo nezbytně nutné, aby zaručili bezchybné fungování. Dosáhli skvělých výsledků, na něž můžeme být hrdí. Ve své době šlo o technologickou špičku. A třebaže se na vizuální efektnost vůbec nebral ohled, tak vypadají velmi dobře. Jako třeba lehký tank z osmatřicátého roku, který se používal ve Švýcarsku, Švédsku i jinde. Bohužel tyto skvělé tanky po okupaci Československa zabrali Němci, a když pak útočili na Francii, tak třetina německých tanků byla z Čech. Nebo bunkry v pohraničním pásmu: ty malé se dělaly za tři dni a je jich okolo deseti tisíc. Velký bunkr se postavil za týden. A na ten rozsáhlý obranný systém musely stačit sotva tři roky.

Jenže to byla nesmyslně vynaložená energie, československá armáda se bohužel nadchla pro francouzský vzor – Maginotovu linii, koncepčně zastaralou. Ty úžasné bunkry svému účelu nikdy nesloužily.

To je známá věc, ale jejich konstruktéři za to přece nemohli! Jde mi o něco jiného. Já mám na mysli potenciál, který byla schopna tahle malá země prokázat celému světu. Když o tom hovořím s odborníky na stavění, tak mi nechtějí uvěřit, že se něco podobného mohlo během pouhých několika málo let povést v tvrdých horských podmínkách, na odlehlých místech, kam se všechno muselo dopravovat.

Jste patriot?

To bych neřekl, považuji se především za Evropana. Ale mám za to, že na některé věci by se mělo upozorňovat, připomínat je. Když vidím, že to jiní nedělají, o to víc se snažím já. Tahle země má své velké klady, ale i omezení. Poté, co se odstranila opona z drátů, si lidé zase stavějí jinou – z piva. Ale ono to tady už jistým způsobem bylo před válkou, takové to zápecnictví a pohodlnost. Vždycky trnu hrůzou, když vidím českého architekta, který vyjede do zahraničí, a místo aby se šel podívat na zásadní stavby, tak si jde lehnout na pláž. Vlastní omezování je velice nepříjemné v tom, že není vynuceno tlakem zvenčí, ale lidé si ho vlastně obstarávají sami, protože jim to tak vyhovuje. V Česku vychází snad pět architektonických časopisů měsíčně, jenže skoro všechny přinášejí především české autory a jen velice málo zahraničních. Je to také způsobeno tím, že lidé nejsou zvyklí číst zahraniční literaturu, protože neznají jazyk. To je národní katastrofa. Ale to napraví asi až další generace. Země, která má přes deset miliónů obyvatel, prostě nemůže záviset na jednom jazyku. Až v roce 2005 vyšla česky Le Corbusierova přelomová kniha Za novou architekturu.

Jedenaosmdesát let po tom, co ji napsal.
Předběhla nás snad i Albánie. Ale ať je to, jak chce, ten, kdo se zasloužil o její vydání, by za to měl dostat medaili.

Filozof Petr Rezek.

Klobouk dolů před ním. Ale stejně je zvláštní, že nikdo nenašel odvahu tu knihu vydat už před válkou, protože Le Corbusier byl v Československu velmi oblíbený a vlivný architekt, který inspiroval funkcionalistickou avantgardu, navíc osobně několikrát přednášel v Praze. Na Baťovo pozvání navštívil také Zlín – mnoho nechybělo a mohl v něm stavět.
Jak o vás píší ve Velké Británii? Zmiňují v tisku, že jste britský architekt českého původu?
To už přestalo mít jakýkoliv význam. Absolutně to tam nikoho nezajímá. Třicet let jsem britský občan.

Jak vůbec Britové nahlížejí na Česko? Pořád je to pro ně „země, o které nic nevíme“, což jsou slova, jimiž v osmatřicátém roce minulého století tehdejší premiér Chamberlain vysvětloval důvod, proč podepsal mnichovskou dohodu?

Není to žádná sláva, ale už je to lepší než v minulosti. Dám jeden příklad. Ještě za komunismu jsem s profesorem Vladimírem Šlapetou spolupracoval na výstavě o české funkcionalistické architektuře v Londýně, podařilo se k ní vydat také knihu, která byla rychle rozebraná. Před vernisáží tam přišel jeden velice důležitý historik architektury a já ho před otevřením provázel, když se najednou zeptal: „A v jaké řeči byly průvodní zprávy k plánům a výkresům?“ To jsem omdlel. V jaké řeči … On si snad myslel, že německy nebo tatarsky, já nevím, byl jsem z toho konsternovaný. A to se prosím psal rok 1988, což zase není tak dávno.

Od té doby se leccos změnilo, protože sem, do Čech, jezdí ročně snad třicet miliónů turistů, z nichž je hodně Britů. Každý už ví o Praze a její výjimečnosti a chce ji vidět. A každý zná také Václava Havla. Až v cizině si člověk uvědomí, kolik toho pro Česko dokázal udělat. Nahoru šly škodovky, které kdysi byly terčem četných vtipů, ale jejich pověst se neuvěřitelně zlepšila a nyní jsou nejúspěšnějším českým prodejním artiklem. Fenoménem je remoska, nový model se pořád dobře prodává. Kapitolou pro sebe je české pivo, plzeňské i budějovické se skvěle prosazují na zdejším trhu – můžete se spolehnout, že je dostanete v těch nejlepších restauracích. A to je úspěch, protože pivo je součást anglické kultury, přitom anglické pivo je teplé a sladké, kdežto české pivo hořké. Jde o nový vliv a pokládám to za důležitý kulturní detail.

A co třeba čeští sportovci? Pár se jich prosadilo do nejvyšší fotbalové soutěže, kde nehrají podřadnou roli, někteří tenisté dokonce vyhráli nejslavnější turnaj světa, Wimbledon.
Tak v tomhle směru nemůžu sloužit. Sport jde úplně mimo mě. Kdybyste se zeptal mého syna, který je vášnivý tenista a fotbalista, určitě by vaši otázku dokázal uspokojivě zodpovědět.

Říkáte, že sport vás nezajímá, nicméně v první polovině devadesátých let jste navrhl pro Lord´s Cricket Stadium v Londýně mediální centrum, neobyčejnou stavbu: první realizovanou poloskořepinovou hliníkovou budovu na světě. Kriket znamená samou esenci britské sportovní kultury, v hierarchii je dokonce ještě výš než tenis. Nějak jste do něj přece musel proniknout?

To bylo jednoduché. Měli jsme na to experta, který nám pomáhal. Vymyslel hlavní pozici, z níž jsme pak vycházeli. Kriket jsem ale nepochopil. Podle mě je to nenaučitelná hra, navíc hřiště není stabilně vymezené, bývá pokaždé jiné. Když jsem se po tom, co bylo všechno dokončené, zeptal hochů z televize, jak se jim tam pracuje, jejich odpověď mě uspokojila: „No jo, je to dobrý, my odtud perfektně vidíme a přitom můžeme ještě koukat po holkách.“ Tím to pro mě bylo vyřešeno, protože to je největší úspěch: když vám někdo jako ten hošík potvrdí, že stavba funguje a že jsem si nevymyslel nějakou dobře vypadající hloupost. Blíž než v tomto konkrétním případě jsem se dosud ke sportu nedostal. Člověk nemusí být sportovní expert, aby mohl navrhnout stavbu sloužící sportu. Když se navrhuje obchodní dům, také se člověk musí zeptat lidí, kteří v něm pracují, co potřebují, a ne si myslet, že o tom všechno ví, a pak to nákladně upravovat a přizpůsobovat realitě. Horší situace bývá v individuálním bydlení, když se staví nový dům a architekt někomu nejen vykládá, ale přímo předepisuje, jak v něm má žít. Dělá to mnoho mých kolegů a pak dochází ke katastrofám, protože majitelé takto vzniklých domů nevědí, jak se s nimi sžít.
Slavný dům ve Walesu jste navrhl na útes vypínající se nad mořem tak, že dům prakticky splývá s okolím. Musel jste jim vnutit svou vůli?
Moji klienti, on právník, nyní poslanec, a jeho žena, která působí ve školství, mi od začátku důvěřovali. Vybrali si mě jako architekta, protože věděli, jakým způsobem myslím a tvořím. Byl to nádherný pozemek. Klíčovou byla otázka, jak se dá postavit sto metrů od pobřeží dům a přitom pobřeží viditelně nenarušit. Všichni si mysleli, že na to nedostaneme povolení.

Jaká byla jednání s úředníky?

Překvapivě jednoduchá. Měl jsem s nimi jeden rozhovor, během něhož jsem jim ukázal, jak by měl dům vypadat. Vysvětlil jsem jim, že bude schovaný v náspu, že na skořepinové střeše poroste tráva, takže bude jakoby „maskovaný“. „Tak to je v pořádku,“ konstatovali. A tím to skončilo. Dostali jsme povolení.

To neměli žádné námitky, jaké slýcháváme od českých byrokratů, o krajinném rázu a podobných těžko uchopitelných jevech?

Jedinou připomínku měli, že si majitelé domu kolem nesmějí dělat zahrádku. A to mě obrovsky potěšilo, protože pochopili, o co mi šlo. Žádné růže! Jen tráva a balvany, s nimiž jsme museli v rámci stavění pohnout a o kousek je přemístit.

Buď byli úředníci, s nimiž jste jednal, na naše poměry osvícení, nebo jste vy velmi výmluvný.

Svou roli určitě sehrálo to, že jsme za nimi přišli brzy. Nezeptal jsem se jich, co by na místě, o které šlo, nejraději chtěli. To by byla chyba a v takovém případě bych nemusel být architektem. Vysvětlil jsem jim, že projekt domu může být takto soudobý, protože v jeho blízkosti žádná jiná stavba není, a on se tudíž k ničemu nemusí vztahovat – pouze k přírodě.

Tím, jak je dům nenápadný, splývající s terénem, mi trochu připomíná bunkr: pozorovatel si jej všimne až na poslední chvíli. Neměl jste občas na mysli české pohraničí?

Částečně to byla filosofie, z níž jsem vycházel. Ale dům není pod zemí, je schovaný v náspech, protože kdybyste ho zahrabal, přišel byste o jeho největší kvalitu, o výhled na moře. Ale nedělejte si iluze, ona je to jen malá architektura, kolem sto padesáti metrů čtverečních obytné plochy.

Svou britskou architektonickou kariéru jste zkraje sedmdesátých let začínal v kanceláři Richarda Rogerse a Renza Piana, potom jste působil u Normana Fostera. Jací jsou Rogers a Foster, muži, kteří nechybějí v žádné encyklopedii moderní architektury, po lidské stránce?

Na tom bychom strávili odpoledne. To už je takový kus historie … Musím říci, že především Richard Rogers mi hodně pomohl. Zpočátku jsem u něj pracoval na projektu jedné střešní nástavby a nebyl to zrovna jednoduchý úkol. Měl jsem ale důvěru a nakonec jsem se s tím popral … snad na odpovídající úrovni.

Do jeho kanceláře jsem nastoupil, když byla ještě malá, a celkem nás v ní bylo jenom šest. To se odehrálo ještě v době, než vyhrál soutěž na pařížské Centre Georges-Pompidou, které pro něj znamenalo krok mezi absolutní špičku. Ale spolupracoval jsem s ním i později, hodně mi pomáhal. Dnes už je to uzavřená kapitola stejně jako práce s Fosterem. Občas se ale s oběma pány vídám. Richard Rogers jako první objevil, že jsem schopen udělat něco kvalitního. Na to se nezapomíná. Rád jsem ho poslouchal, dokázal pokaždé vymyslet krásné výroky. Norman Foster je na rozdíl od něj mnohem rezervovanější, odměřenější, ale také má můj respekt, protože je za ním spousta kvalitní práce.

Jaký máte pocit ze současné architektury?

Přijde mi, že se architektura stává čím dál víc komerční a ubývá lidí, jež bychom mohli považovat za opravdové umělce, za architekty s velkým A – těch ubývá. Málokdo je schopen se zlepšovat, neopakovat se, nerozmělňovat, co bylo vykonáno v minulosti. Takový Le Corbusier nikdy neudělal věc, která by byla slabá ve srovnání s ostatními architekty – mohla být takzvaně slabší jenom v kontextu jeho díla, ale i tak byla vynikající. Dnes se stává, že se architekti dostanou na určitou úroveň, kde získávají spoustu zakázek – a potom následuje střemhlavý kvalitativní pád –
jako od kamikaze – dolů.

Čím to je?

Jsou asi unavení, nestačí všechno kontrolovat. Jakmile se dostaví úspěch, objeví se zakázky a musí se najmout spousta lidí. Architektonická kancelář, která má sto zaměstnanců, není ničím výjimečná. Lidi začnou vydělávat velké peníze a někteří jsou najednou líní. Je snadnější jít na pracovní oběd, pak na pracovní večeři než sedět někde na zadku v kanceláři a tvrdě pracovat. Hodně času spolykají také cesty po světě. Vidím to na sobě: když se vrátím z Prahy do Londýna, tak mi chvíli trvá, než se dostanu do tempa. Takový Holanďan Rem Koolhaas – je to určitě hvězda světové architektury, skvělý autor –, ten je pořád někde v luftě a přednáší. Nevím, ale zdá se mi, že mu to asi na soustředění nepřidá.

Předloni jste vydal mimo jiné publikace také knihu svých skic, k níž vám napsala předmluvu Zaha Hadidová, nositelka Pritzkerovy ceny z roku 2004, nejvýznamnějšího ocenění, jaké může architekt získat. V souvislosti s vaším dílem použila slova jako „tvůrčí génius“.

Přiznám se, že když jsem si to poprvé přečetl, hodně jsem zčervenal.

Spousta architektů ale kresbu opouští. Jaký na to máte názor?

To je choroba, protože podle mě jsou skici nenahraditelné. Pořád jsou však výjimky: právě Zaha Hadidová kreslí a také maluje, o Franku Gehrym je známo, že hodně skicuje. Někteří architekti si asi myslí, že v čase počítačů už to nemá význam, ale to je naprostý nesmysl. Když někdo navrhne nový automobil, také vychází nejprve z ruky, až potom z počítače. Je to i rychlejší.

Kreslení je tak trochu obřad. Kreslíte na volné listy, nebo používáte skicáky?

Je to různé – podle okolností, v nichž se právě nacházím. Malý skicák si beru s sebou do letadla, protože tam bývá dost času na přemýšlení i kreslení. V letadle mě napadá spousta věcí. Nevím, jestli je to tím, že člověk letí deset kilometrů nad zemí, vysoko nad mraky, vidí nekonečný obzor, zapadat slunce … Jedna letecká společnost, SAS, má koupelnu a záchod, kde je zabudované okno – nikde jinde jsem se s tím nesetkal – a to je něco jako zázrak, ojedinělý pocit kontaktu s vnějším prostorem, od něhož jsem oddělen jenom tenkou vrstvou skla. To je silná inspirace. Potom si už dlouhé roky vedu deníky, do kterých se snažím každý den udělat zápis, co jsem dělal, co mě napadlo, koho jsem potkal a tak podobně. Také si do nich kreslím. Za ty roky jsem jich popsal a pokreslil spousty. Mívám je u sebe v kapse. Jenže dnes jsem si ho nechal ve chvatu v hotelu.

Skicujete tužkou?

Je mi to celkem jedno, většinou mi stačí nějaké kuličkové pero. Výkresy dělám na papíry formátu A4 od ruky, třeba v neděli dopoledne, kdy bývá nejvíc klid na práci, pak to předám kolegům ve studiu, kteří to mohou předělat, změkčit tvrdé linky.

Míváte sny o architektuře?

Sny ne, ale jakési polosny určitě. Přicházejí ke mně spíš k ránu, často jsou velice důležité, někdy splývají s realitou, s bdělým stavem, ale to nic nemění na tom, že díky nim můžete přijít úplně na zásadní věci. Většinou jde o řešení v principu, ne v detailu, každopádně je to inspirace odjinud. Sen je natolik komplikovaný proces, že ho nedokážeme zachytit a málokdy i správně interpretovat.

Jste pokládán za vizionáře či futuristu, ostatně vaše studio Future Systems to má v názvu. Ztotožňujete se s tímto označením?

To není futurismus, co dělám, protože v okamžiku, když něco nakreslím, tak už vím, jak je to možné udělat. Jinými slovy: první skica je sice na výběr, ale znám cestu k jejímu ztvárnění. Někdo nakreslí obyčejnou budovu a pak neví, jak to realizovat. Toho se děsím. Stává se to bohužel i v našem studiu, že hošík nebo děvče něco nakreslí, a nejen že netuší, jak to udělat, ale kolikrát ani nevědí, jakou barvu by to mělo mít.
Co vás nejvíce při práci omezuje? Technologie, klienti, nebo jiné faktory?
Začínám vnímat, že jsem v hlavě omezován penězi. Počítám, aniž bych si to uvědomoval. Prostě přesně vím, co může kolik peněz stát.

Stalo se vám někdy, že jste se při projektování nemusel zabývat penězi?

Nikdy, s výjimkou designu malých věcí, jako jsou kupříkladu jídelní příbory, jsem v takové situaci nebyl. Lidé si často myslí, že takový birminghamský obchodní dům Selfridges, jejž jsme nechali obložit tisícovkami hliníkových disků, musel být neskutečně nákladný, ale to je omyl, protože to bylo levnější než vedlejší, běžně omítnutá budova. Selfridges – to byla šťastná zakázka od osvíceného klienta, který měl zájem o co nejmodernější architekturu.

Takže jste nemusel v ničem slevovat ze svých představ?

Vždycky jde o to, na co, jak a kde peníze při stavbě použít. Hochům z naší kanceláře říkám, aby si z projektu vybrali základní věci, jež budovu určují a z nichž nesmějí v žádném případě slevit. U Selfridges to znamenalo v první řadě hlídat fasádu, dále můstek, terasy. Nepovedlo se jim uhájit jen zahradu. To mě ale mrzí, protože zahrady považuji za zásadní prvek, jenže bývají první na řadě, co se odepíše, když se snižují náklady. Finanční omezení jsou nejdříve namířena proti zeleni. To je smutné.

Obchodní dům Selfridges se stal novou dominantou Birminghamu. Podobně výrazný zásah jste zamýšlel v Londýně čtyři sta padesát metrů vysokým ekologickým mrakodrapem, jenž měl stát na místě někdejší elektrárny Battersea, která je jednou z výrazných průmyslových staveb města. Nevadilo by vám, že by to znamenalo odstranění této stavby od Sira Gilese Gilberta Scotta?

Proč by mi to mělo vadit? Battersea je ze třicátých let, stejný architekt pak po válce projektoval další elektrárnu, Bankside. Obě byly monstrózní, ale už v samém počátku zastaralé nejenom svým zjevem, ale tím, že byly na uhlí, s velmi neekonomickým provozem. Jedna z nich fungovala snad jenom šest let …! Elektrárnu Bankside přestavěl Herzog a de Meuron v devadesátých letech na Tate Modern, tedy na galerii, a považuji to za velký omyl, protože rekonstrukce spolykala obrovské milióny na přestavbu, a ne samotnou galerii. Battersea pořád ještě stojí, ale jednou ji stejně někdo odstraní. Není to architektonický zázrak, aby tu musela být navěky.

V knize Sketches jsem si všiml, že jako vůbec první je zařazen obrázek, jejž jste nakreslil v roce 1942. Je na něm ležící muž. Koho jste si tenkrát vybral jako svůj model?

Otce. Dokonce si pamatuji, že byl zrovna schovaný pod nějakou židlí, protože spal. Chtěl mít asi ode mě klid. Když jsem knihu dával dohromady, napadlo mě do ní jako vůbec poslední zařadit skicu od mého desetiletého syna Josefa, který nakreslil můj portrét. Přišlo mi to jako dobré navázání kontinuity i jako vhodné zakončení.

Vzpomenete si na první umělecké dílo, jež jste silněji vnímal?

Bylo mi asi pět let, takže to bylo v roce té první kresby, když se rodiče rozhodli vzít mě na přednášku o sochaři Augustu Rodinovi. Matně si vybavuji, že probíhala někde u Dlouhé třídy, to se za protektorátu kupodivu smělo. Zaujalo mě tam Rodinovo sousoší Občané z Calais: ani ne tak tím, jak impozantně bylo provedeno, ale že pojednávalo o době, kdy proti sobě stáli znepřátelení Francouzi a Angličané. To jsem za okupace nechápal a rodiče mi to pak museli cestou domů na Ořechovku dlouze vysvětlovat. Nevím, jestli jsem to tenkrát pochopil.

Váš otec byl významný sochař a malíř – myslel bych si, že budete spíš vnímat nějaké jeho dílo …

Dělal také moji sochu, ta ještě někde existuje! Ale v případě Rodina to bylo poprvé, co jsem o umění nějak hlouběji – dá-li se to tak pojmenovat – přemýšlel. Měl jsem velkou kliku, že jsem byl obklopen věcmi, které měly a dosud mají nějakou estetickou hodnotu. Každý kus porcelánu byl citlivě vybraný stejně jako nábytek, koberce, všechno mělo nějaký smysl a řád. Kousek od našeho domu stála Müllerova vila od Adolfa Loose, kam jsme chodívali na návštěvy. Pravidelně se u nás objevovali známí rodičů, spousta zajímavých umělců. Velice dobře si pamatuji na Jana Zrzavého, protože nás jedno období navštěvoval každou neděli. Dalšími pravidelnými hosty byl sochař Bedřich Stefan, fotograf Josef Sudek, architekt Pavel Smetana.

To nebyla jen tak ledasjaká společnost. Nebyl jste náhodou typický chlapec z dobré rodiny, který má, nač si vzpomene?

Nikdy mi to tak nepřišlo. Možná jsem byl rozmazlený tím, že kolem mě bylo hodně opravdu dobrých věcí. Že by mě rodiče hýčkali penězi, to rozhodně nehrozilo. Na mentálním hýčkání ale nevidím nic špatného. Měl jsem jedny boty, které musely dlouho vydržet. Navíc bylo běžné, že se boty různě dědily, když z nich někdo vyrostl, dostal je jiný. Když teď vidím svého syna, jak musí mít každou chvíli nové boty a tenisky podle poslední módy, jsem z toho nesvůj. Pro mě bylo určitým přepychem, že jsem za války jako jediný v rodině dostával mléko. Jaképak rozmazlování, byl to civilizovaný přístup, žádné „dušinko sem a dušinko tam“ jak v kýčovitých filmech, které se za protektorátu natáčely.

Josef Kaplický byl jednou z nejuznávanějších postav mezi profesory Vysoké školy uměleckoprůmyslové v celém minulém století. Žáci, kteří studovali v jeho sklářském ateliéru, na něj vzpomínají nejenom jako na učitele nenásilně orientujícího jejich pozornost rozmanitými směry, ale uznávali jej pro jeho eleganci, pro to, jak chodil oblékaný podle anglické módy, jak noblesně se choval, což bylo v tuhých padesátých letech cosi jako zjevení.

Jenže škola ho v podstatě zahubila, protože bolševici se ho z ní snažili nejméně dvakrát vystrnadit, vyhodit, protože pro ně byl svými postoji a životním stylem nepřijatelný. Studenti ho milovali, vychoval celou jednu generaci umělců. Do učení dával víc energie než do své vlastní tvorby, což mi došlo až mnohem později, po jeho smrti. Nemohl ani samostatně vystavovat. V Čechách není známý, jak by si vzhledem k tomu, co všechno dělal a čemu pomáhal, zasloužil. Jeden čas chyběl v expozici Národní galerie, ale to se už do jisté míry povedlo napravit. Mou slabou, poněkud hořkou útěchou je, že totéž se v podstatě stalo panu Františku Tichému anebo Janu Zrzavému. To taky nejsou národní hrdinové, i když je jejich dílo prvotřídní kvality. Někteří lidé to ale nevidí. Nebo nechtějí vidět …
Řekl vám otec nějakou věc, kterou jste si pak odnesl jako zásadu do života?
On na mě přímo nikdy nepůsobil. To nebyl jeho styl, aby mi říkal, co bych měl dělat nebo mě někam postrkoval. Nechával mi svobodu. Jeho vliv se uskutečňoval nepřímo. Možná to bylo od něj rafinované, ale určitě to mělo svůj význam. Nevnímal jsem totiž žádný tlak. Sháněl jsem třeba jednu knížku o architektuře, kterou dostat v Praze nebylo absolutně možné. Otec o tom věděl a napsal svému příteli Josefu Brumlíkovi, jenž byl můj kmotr a jinak mimo jiné lékař Voskovce a Wericha, do Ameriky, jestli by se po ní nepodíval. A doktor Brumlík – emigroval před Němci – knihu někde koupil, poslal do Prahy a já jsem ji našel jakoby náhodou na stole. Mrzí mě, že otec neviděl ani moji diplomovou práci, protože zemřel v roce, když jsem absolvoval vysokou školu.

O tom, že budete architektem, jste se rozhodoval vy sám?

Ono to dlouho nevypadalo, že by ze mě mohl být umělec. V dětství jsem sice kreslil, ale pak se to na dlouhou dobu někam ztratilo. Místo toho jsem našel zálibu v konstruování modelů. Ze dřeva a papíru jsem stavěl letadla, která létala. Získal jsem jakousi manuální zručnost a jistou vynalézavost, protože žádné součástky, jež bych potřeboval, se nedaly nikde koupit. Vedle aeroplánů jsem si oblíbil lodě a postavil si model jachty, který byl schopen plout. Nemyslel jsem si, že bych mohl být architektem, ale otec v tom, co jsem se pokoušel dělat, nějakou spojitost s architekturou viděl, což mně osobně nedocházelo. Přihlásil jsem se však na architekturu na techniku.

A nevzali vás …

No, v té době to bylo na pováženou, protože vás mohli okamžitě sebrat na dva roky na vojnu. Já se z toho nezhroutil, ale společnost kolem mě se na to dívala jinak: známí si mysleli, že je to konec světa. Moje kamarády, kteří se hlásili se mnou, totiž přijali všechny. Pokud vím, architekturu už dnes vesměs nedělají. Možná to bylo moje štěstí, protože architektura na Českém vysokém učení technickém – to byl tenkrát hrozný podnik a jeho špatná úroveň trvá dodnes, protože tam na mnoha místech sedí ještě bolševici, kteří tam byli kdysi. To je národní katastrofa. Místo na techniku jsem nastoupil do Stavoprojektu, kde jsem přičichl k opravdovému životu. Rok bohatě stačil. Potom se mi povedlo uspět ve zkouškách na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. To je tak dávno …

Padesát let.

Půl století …

Ve světě jste považován za špičkového architekta ojedinělého projevu. V zemi, odkud pocházíte, se ale podle vašeho návrhu ještě nic nerealizovalo. Co je podle vás příčinou této disproporce?

To tedy opravdu nevím. V Čechách panuje zvláštní situace. Netýká se to jenom mě, ale také třeba Milana Kundery a jeho přijetí tady. Kdo znal Ladislava Sutnara? Dokud neproběhla jeho výstava, to jméno nic neříkalo ani některým odborníkům, natož veřejnosti. Podle mého nikdo pořádně nezná ani architekta Jaroslava Polívku, přitom to byl naprostý génius. Totéž platí o Jaromíru Krejcarovi a dalších a dalších architektech, kteří jsou v téhle zemi opomíjeni.

Jste jeden z favoritů soutěže na novou budovu Národní knihovny v Praze. Jak vidíte svoje šance?

Nechtěl bych o tom moc mluvit. Ale jisté je, že to bude velký boj.

---

Epilog
V pátek 2. března 2007 ve 14.51 hodin ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek v Klementinu oznámil výsledky soutěže na novou budovu na Letné. Osmičlennou mezinárodní porotu, v níž zasedla například Zaha Hadidová či Eva Jiřičná, ze tří set padesáti pěti posuzovaných návrhů nejvíce oslovil projekt studia Future Systems. Vzápětí Jan Kaplický prohlašuje: „Je to možná nejzávažnější okamžik v mém životě. Je to pro mě zároveň neuvěřitelná čest, že se mi něco takového povedlo“.

---

Architekt JAN KAPLICKÝ se narodil 18. 4 1937 v Praze. Jeho otec Josef Kaplický byl sochař a malíř, matka kreslila pro řadu publikací květiny. V letech 1955 až 1956 pracoval jako kreslič ve Státním projektovém ústavu v Praze. V období 1956 až 1962 studoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 1964 až 1968 měl v Praze soukromou architektonickou praxi. Roku 1968 odjel do Velké Británie. V roce 1975 získal britské občanství. Roku 1979 založil s Davidem Nixonem architektonické studio Future Systems. V letech 1982 až 1986 učil v Architectural Association. V roce 1999 mu byla udělena Stirlingova cena, kterou uděluje Royal Institute of British Architects (RIBA). V roce 2000 se stává čestným členem RIBA. V roce 2002 vyšla v Česku kniha Future Systems, představující jeho uskutečněné i nerealizované projekty, v roce 2005 pak knihy Album, Česká inspirace a Sketches. Kaplický byl podruhé ženatý, z prvního manželství má syna Josefa (narozen 1995).