Surrealističtí ojížděči Gibbyho Haynese
Kompletní rozhovor s lídrem skupiny BUTTHOLE SURFERS, jenž jsme avizovali v Reflexu 15/2009
Podivnost je pro texaskou kapelu Butthole Surfers slabé slovo. Kde se v kraji málomluvných rančerů, pistolníků a naftařů vzala koncem 70. let parta pošuků, kteří se pojmenují Ojížděči řitních otvorů a hrají písně s úchylnými názvy, jako Červ dlouhý devět stop si pěstuje vlastní žrádlo nebo Neodvolatelné právo sníst díru do zadku Freda Astaira? A na pódium si přivlečou vycpané figuríny, obří hamburgry nebo opravdového mimozemšťana? Nechutné! Jak se při tom mohli v polovině 90. let dopracovat s písničkou Pepper na vrchol amerického singlového žebříčku? Třeba na to přijdeme na jejich vůbec prvním tuzemském koncertu ve středu 22. dubna v pražském divadle Archa.
Na opačném konci telefonní linky je newyorské holičství, kde právě sedí svérázný frontman BUTTHOLE SURFERSGibby Haynes (52). Kadeřnice někde vzadu po celou dobu rozhovoru klevetí a mezitím chodí Haynesovi nabízet pivo.
Je spousta podivínů, kteří chtějí působit nebo vypadat hezky. Podle rentgenu prdící dívky anebo grilovacího papeže či specialisty na potraty kobylek, což jsou reálie z vaší hudby, nejste ten případ …
Nechtěli jsme působit hezky nebo ošklivě, řídili jsme se spíš vlastním instinktem. Dodnes se mi stává, že lidi nechápou můj smysl pro humor, že se směju věcem, které jim nepřipadají legrační.
Kde se vlastně vzal váš smysl pro podivnosti?
Zajímalo nás, co do té doby nikdo před námi nedělal. Proč opakovat něco, co už tu bylo? Spousta muzikantů je dobrá technicky a baví je hrát na nástroj, ale my jsme zpočátku na nic neuměli, jediný talentovaný muzikant z naší kapely byl kytarista. Když jsme začínali, vystřídal punk příšernou a nudnou rockovou hudbu, co byla nějakejch deset let po smrti. Tehdy nás zajímalo všechno kromě toho, co už někdo udělal před námi. Bavily nás kapely, které přišly s něčím novým, jako 13th Floor Elevators, Joy Division, Killing Joke, The Fall, Nurse With Wound, všichni ti originální podivíni.
Hledali jste publikum, které mělo stejný smysl pro legraci jako vy, nebo vám šlo o to, lidi pořádně zmást a vyděsit?
Nikdy nám nešlo o to, šokovat, i když to tak dopadlo. Když se podíváš třeba na Marilyna Mansona, kterej má šok v popisu práce, i když by to třeba nepřiznal, ušil tím na sebe program a nakonec i slepou uličku. Na jejím konci se musíš zabít nebo něco takovýho. Nevím, jestli takovej G. G. Allin chtěl šokovat, spíš byl jen sám sebou.
Koho jste považovali za spřízněnce z dřívější doby před vámi?
Obdivoval jsem surrealisty, lidi jako Antonina Artauda, Marcela Duchampa stejně jako prvotní punkrockery. Artaud byl tak froufalej! Samozřejmě mi připadal „cool“ taky William Burroughs, což je asi seznam, který vás nepřekvapí. Každý, kdo své umění dokázal prezentovat nějakým abstraktním, zajímavým způsobem, přitáhl naši pozornost. Z filmařů raný John Waters, ten je hodně inspirativní ... To je váš pes?
Pes?
Slyším tam u vás štěkat psa ...
Tady žádný pes není ... Na začátku kapely jste byl kapitán basketbalového týmu, budoucí ekonom a zároveň obdivovatel francouzských surrealistů a všemožných ujetostí ...
Jasně že jsem se v dospívání cítil jako podivín, zvlášť v zaostale konzervativním Texasu. Proto z něj pochází tolik podivínů! Pitomci o mně často říkali, že jsem tak divnej, protože jsem nejspíš homosexuál. „Chlape, ty musíš bejt buzna, seš divnej!“ říkali mi.
Spolu s vaším spoluhráčem z kapely P, hercem Johnnym Deppem, jste dostal roli ve filmu DEAD MAN (1995)režiséra Jima Jarmusche. Už si ale ani nevybavuji, koho jste tam hrál ...
Legrační, že to připomínáte, Jima jsem zrovna nedávno po letech potkal. Okamžitě jsme navázali řeč, kde jsme ji tenkrát ukončili. Jinak v tom filmu jsem na samotném začátku – hraju chlápka, co si v postranní uličce dopřává orální sex.
Máte s Jarmuschem podobný smysl pro humor?
Líbí se mi jeho filmy, včetně těch posledních. „Kdo to řekl, že z člověka, který celý život jen točí filmy, se nakonec stane klaun? Nejspíš Werner Herzog. První filmy většiny režisérů jsou nejlepší, ale u Jima nic takového nevidím. Jim nikdy neokoral. V tom smyslu má fantastickou kariéru. Mám dojem, že Jim i Johnny se smějou stejným věcem jako já.
Butthole Surfers někdo může dodnes mít za zlé, že v dobách největší slávy pohnali k soudu malou značku TOUCH AND GO a pak přestoupili k mamutímu Capitolu. Neudělali byste to dnes jinak?
Nejprve je třeba si uvědomit, že v americkém občanském právu se rozhoduje podle předešlých kauz.
Šlo o to, že jsme chtěli změnit vydavatelství, což v případě Touch And Go nedávno už naprosto běžným způsobem udělali třeba TV On The Radio, předtím např. Jesus Lizard či Girls Against Boys. My jsme ale byli první, ti zlí. Touch And Go se nelíbilo, že u nich nenatočíme další desku, a tak nám přestali platit za ty předchozí, co u nich vyšly. Neměli jsme na výběr a dneska bych se zachoval stejně. Nechtěli s námi ani vyjednávat. Tím, že jsme se soudili, jsme nastavili zákon tak, aby chránil muzikanty a další lidi, kteří prodávají své intelektuální vlastnictví. Náš příklad mohl v budoucnu pomoct někomu v podobné situaci – třeba zrovna některé z prve jmenovaných kapel, takže to nakonec pro nezávislé umělce bylo, obecně vzato, dobře. Jasně, bylo to taky hodně bolestivé a nemuselo se to stát. My jsme si však opravdu nezačali.
Na Independent Worm Saloon(1993), první desku u nadnárodního Capitolu (v Evropě EMI) jste si poručili jako producenta Johna Paula Jonese z Led Zeppelin. Anebo jste si ho neporučili vy?
Velký vydavatel prostě chce, aby na vaši desku dohlížel producent – málokdy to nechají na kapele samotné. Tak jsme si vybrali Jonese. Ale nejspíš jsme si ji měli nahrát sami, stačil by jen nějaký slušný zvukař. Myslím, že John Paul k výsledku nijak zvlášť nepřispěl.
S deskou Weird Revolution(2002)jste od Capitolu prchli k Universalu. Údajně jste zásadně změnili styl a tím porušili smlouvu.
Nešlo o to, že by ji nechtěli vydat, ale náš vzájemný vztah se pokazil už s předchozím albem Electric Larryland(1996). Přestože úspěch singlu Pepper vyrazil dech i jim, náš směr se jim tak jako tak pranic nelíbil, protože v době podpisu na začátku devadesátých let jsme hráli údajně jiný styl hudby, než kvůli kterému nás chtěli vydávat. Nám přitom všechny škatulky byly odjakživa odporně těsné. Weird Revolution – původní verze natočená už v roce 1998 se jmenovala The Last Astronaut – tedy zkrátka byla deska natáčená na odchodu, proto nám také trvala tak dlouho.
Které období Butthole Surfers považujete za nejšťastnější?
Prvních deset let bylo tvrdých, ale taky to byla bláznivá zábava. Mrzí mě jedině, že jsme si nechali mluvit do toho, jaké budou naše desky. Měli jsme si je vydat sami. Myslím, že v tom byl geniální Ian McKaye, že si s Fugazi takhle vydávali desky na vlastní značce Dischord od začátku. Snáz bychom si udrželi volnost vydat se kterýmkoliv směrem. Velké labely jsou divné – můžete mít rozhodování plně pod kontrolou, ale jejich manažeři stejně mají způsoby, jak prosadit svá přání.
Jako obdivovatelé surrealismu jste se v hédonických 90. letech mohli dívat na tenhle svět velkých korporací pobaveně. Nebo vás nudil?
Někdy to bylo úžasné. Třeba když stojíte na střeše honosný budovy Capitolu v Hollywoodu a lidi si s vámi potřásají rukama. Beach Boys, Beatles a … Butthole Surfers?!? No co se to sakra děje?!? To opravdu bylo surreálné!
V Praze existuje kapela Píča a moc nekoncertuje, což se někdy vykládá názvem, který nelze napsat na plakát. Máte doma podobné zážitky se jménem Butthole Surfers, nechtěli jste ho někdy změnit?
Ani ne, to prostě patří k věci. Znáte kapelu Anal Cunt? Takže ona má v Praze sestru …
Nahrála jednu skvělou předělávku Franka Zappy. Třeba ten by vám v hudbě mohl být blízký …
Určitě! Sice jen do alba Apostrophe(1974), ale bezvadná byla třeba jeho spolupráce s Captainem Beefheartem.
Na obalu jedné z vašich prvních desek (The Butthole Surfers EP, 1981; v některých edicích je uváděn původní název Brown Reason To Live) jsou vyobrazeny plastiky těhotných mužů. V USA nedávno první muž na světě dvakrát porodil. Nepřipadáte si po třiceti letech kapely jako proroci úchylnosti?
No jo, je to něco jako proroctví, které tak dlouho působí na okolí, až se opravdu splní. Anebo jeho opak, co já vím … Je to legrace, že jo?
AUTOR ROZHOVORU PETR VIZINA JE HUDEBNÍ PUBLICISTA HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN
TIP Reflexu – KONCERT:
BUTTHOLE SURFERS (USA)
hosté BLACK DICE (USA) a ZKOUŠKA SIRÉN (CZ)
ve středu 22. 4. 2009, Divadlo ARCHA, Praha, od 19:30 hod.
vstupné 690,- Kč v předprodeji / 790,- Kč na místě.
BUTTHOLE SURFERS
– co do citací, jeden z nejosobitějších a nejvlivnějších úkazů americké nezávislé hudební scény posledních třiceti let. Punkově psychedelickou kapelu s multižánrovými přesahy a s nadstandardně kontroverzním názvem (jeho ozřejmění najdete v článku Petra Viziny SURREALISTÉ Z TEXASU, vyšel v Reflexu 15/2009) založil Gibson „Gibby“ Haynes (roč. 1957) na konci sedmdesátých let se spolužákem Paulem Learym (kytara) v texaském San Antoniu, aby krátce nato přesídlili do univerzitního Austinu. První regulérní nahrávku vydali BHS v roce 1981 na značce Alternative Tentacles, labelu Jello Biafry z Dead Kennedys. Se čtyřmi následujícími alby a několika singly se pak stali tehdy nejvýznamnější akvizicí stáje Touch And Go, s níž se však v devadesátých letech rozžehnali soudní cestou. Největšího komerčního úspěchu BHS dosáhli v roce 1996, když jejich singl Pepper doputoval až na vrchol prodejních hitparád. Haynes také nazpíval nejproslulejší skladbu skupiny MinistryJesus Built My Hotrod (1991, připomeňte si video ZDE), pod níž je podepsán i autorsky. Dále měl kapelu P s hollywoodskou star Johnnym Deppem, s nímž si i zahrál ve westernu noire Mrtvý muž (1995), a ještě sólový projekt Gibby Haynes And His Problem. S kultovními Butthole Surfers, jež po sedmileté pauze s Learym obnovil v kompletní legendární sestavě vloni na popud pořadatelů britské festivalové série ATP, vystoupí
ve středu 22. dubna v pražském divadle Archa.
Studijní materiál - VIDEO ochutnávka:
À propos, poznali jste v tomto klipu barmana?
