Strhující hokejový zážitek
...nám ve finále mistrovství světa připravily týmy Ruska a Kanady. A po něm muselo být každému českému příznivci jasno, že náš hokej momentálně do světové elity nepatří. Bohužel.
Smiřme se s tím, jakkoli tohle procitnutí z medailového snu bolí. Snu živeného desetiletkou 1996–2006, v níž jsme přivezli ze světových šampionátů pět titulů, jedno stříbro, dva bronzy a v Naganu 1998 se stali olympijskými vítězi.
Letos se ze Švýcarska vracíme s šestým místem, vloni jsme byli pátí a předloni sedmí. Jak bolestné bylo v neděli u obrazovek porovnávat matnou hru Růžičkova výběru s dynamickými herními styly Ruska a Kanady. Individuální schopnosti a maximální nasazení každého Rusa a Kanaďana byly úžasné. Ani jeden nevyvolával pochybnosti, že do týmu nepatří. Oba týmy hrály v nejvyšším možném tempu po celé utkání, tvrdě i férově. Do poslední vteřiny. A diváci v Bernu i u obrazovek byli také až do těch posledních vteřin v napětí. Jako u detektivky.
Český medailový sen přiživilo před švýcarským šampionátem několik okolností: tým opět vedl Vladimír Růžička (koučoval při posledním zisku zlata na MS 2005), vrátil se Jaromír Jágr a mužstvo před odjezdem do Švýcarska zahrálo slibně s Rusy i Finy. I autor těchto řádek věřil v medaili a doufal, že si po tak odvážné prognóze nebude muset sypat popel na hlavu (viz související články). Teď tak činí...
Hlavní příčina neúspěchu? Bojácnost. Naši hráči nejsou ochotni vjíždět před branku soupeře, kde hokej „bolí“, ale kde jedině lze dorážet puky a střílet góly. Naši hráči také stále nejsou ochotni podřídit své individuální kvality potřebám mužstva, a to ve smyslu jakéhosi kolektivního entusiasmu. Tj. hrát se zanícením, s nímž se vrhají do hry například Kanaďané, kteří v minulosti nebývali zpravidla tak technicky či bruslařsky na výši jako Rusové. O letošním kanadském výběru to však ani trochu neplatilo. Byli v něm totiž skvělí jedinci. Mohli se s Rusy měřit, takže je samozřejmě mohli porazit. Zabránila jim v tom střelecká smůla a na druhé straně štěstí ruského brankáře, jenž mnohdy nevěděl, jak střelu zneškodnil. Ale to k hokeji patří.
Sedmatřicetiletý Jaromír Jágr s přímočarostí sobě vlastní přiznal, že českému týmu nepomohl; nutno však konstatovat, že je stále velkým hráčem. A dále vyslovil to, co z hokejových kuloárů zaznívá opakovaně: český hokej již delší dobu nemá dobré výsledky na mezinárodním poli, takže „něco“ dělá špatně ve výchově hráčů. Ale co to je, nikdo neví. Že by už sport, potažmo hokej, záležitost fyzicky i materiálně náročná, nelákal malé kluky a jejich rodiče? Že by náhle chyběl jakýsi sociální stimul z minulých desetiletí? Tím myslím – vydělat si peníze na celý život v NHL. Něco na tom může být. Vždyť neslavně dopadli i Slováci, mistři světa 2002, na které zbylo až desáté místo.
Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ (Reflex online)
Související články:
Dan Hrubý: HOKEJOVÁ VÁŠEŇ (Reflex online, 23. 4. 2009)
Po vítězství na několika turnajích se v nás usídlilo přesvědčení o zvláštním nadání českého národa pro kolektivní sporty, jakkoli tuto genetickou dispozici dokazuje vlastně jen lední hokej, kterému špičkově holdují občané nějakých deseti zemí.
Pavel Kovář: RŮŽIČKA A JÁGR PŘIVEZOU MEDAILI! (Reflex online, 24. 4. 2009)
Lední hokej, naše národní sportovní disciplína, spojuje přece českou společnost jako máloco, a to přímo napříč politickým spektrem; pokud ovšem vyhráváme...
J. X. Doležal: MUŽI, PIVO, SPORT... (Reflex online, 24. 4. 2009)
Již Freud zavedl pro tohle prostředí a pro inklinaci mužů k hospodě plné chlapů termín „pivní homosexualismus“. Jiným čistě homosexuálním prostředím, které muži s velkou oblibou vyhledávají, je sportovní oddíl...
Ondřej Šturma: VÝMĚNA GENERACÍ – PO JÁGROVI SAMÁ NULA!... (Reflex online, 27. 4. 2009)
Vždycky jsem si přísahal, že až vypustím z úst něco jako „za našich mladejch let, to bejvalo jiný kafe“, půjdu před zrcadlo a nafackuju si... No jo, to tenkrát zlatí hoši v Naganu, to byla jiná písnička, domýšlím... A jdu rovnou k zrcadlu!
