Různé tváře slabikáře
Kromě rozdávání bonbonů z kornoutu a okamžitého narýsování čáry na lavici, aby bylo možno peskovat Bláhu, že má loket na Havelkově polovině, čeká prvňáky taky listování slabikářem. Ale jakým?
Slabikářů jsou totiž mraky. Některé jsou báječné a jiné horší. V Národní knihovně jich mají asi tři desítky, počítám-li jen první vydání. Nejstarší knížkou, podle níž se děti s pomocí učitele cvičily ve čtení, je podle Wikipedie Slabikář Czeský a jiných náboženství počátkové, kterýmžto věcem dítky křesťanské hned z mladosti učeny býti mají z roku 1547; ale to pochopitelně není ten, pro který bilo mé sedmileté srdce.
Zbožňovala jsem svůj socialistický slabikář s křídovými kresbami Oty Janečka z roku 1983, a to zejména proto, že byl hodně o přírodě a málo o továrnách, které jsem doma na Děčínsku znala líp než les. Když zrovna nebyl zákaz vycházení kvůli emisím a mě na kluzišti štípal mráz, babička mi tvrdila, že mám tváře jako slabikáře. A malá Kačenka si pak s nadšením představovala na svém obličeji kresbu s pracovním názvem „máma má mísu“ a na druhé tvářičce s výjevem „Poly maso nejí“ (Poly byl hnědý koníček).
Přečetla jsem ten slabikář, v němž děti jezdí na brigády a ženy kluky oslovují „hochu“, od začátku do konce hned v prvním týdnu školy, poněvadž jsem uměla jako mnozí z nás číst už ve školce, a po celý zbytek školního roku jsem si při hodinách háčkovala svetřík, případně listovala genderově nekorektními stránkami znovu a vtloukala si do hlavy, že táta má traktor, máky jsou rudé a Ema s mámou musejí nádeničit v kuchyni, i když na hladinu rybníka svítí sluníčko.
Co vneslo do slabikářů dvacet let svobody? Především právě tu svobodu a konec stereotypů. Slabikáře jsou totiž jako noviny – i s použitím pouhé hrstky písmenek vám podají zprávu o stavu unie. Je samozřejmé, že dětem nelze předložit slabikář s kouřícími školáky a Alešem Brichtou, který krade kola, abychom jim představili realitu.
Ale baví mě, že třeba v krásném slabikáři básníka Jiřího Žáčka a snad nejznámější české ilustrátorky knížek pro děti Heleny Zmatlíkové maminka kulí nebeská kukadla do obrazovky počítače a posléze cvičí, zatímco táta prostírá v zástěře stůl, takže je zřejmé, že „táta umí to i to“. Na 115. stránce téhle knížky, která dostala roku 1993 Zlatou stuhu a Cenu za nejlepší učebnici, dokonce přijde do třídy nová holčička Liu – je z Číny. Je velmi pravděpodobné, že vaše dítě vleče den co den v aktovce do školy právě tuhle výbornou knihu, a doporučuji vám ji prolistovat, jen tak pro radost.
V dnešní době, kdy mou oblíbenou publikaci Malý čtenář nahradilo Čtení pro malé školáky od spisovatele Josefa Bruknera a Miroslavy Čížkové, jsou slabikáře mnohem náročnější než dřív. Obrázky jsou abstraktnější, na stránkách slabikářů nového milénia je podstatně víc písmenek než dřív – a taky slov jako harampádí nebo červotoči, s nimiž by se autoři šedé doby báli vyrukovat. I tím je skvělý Český slabikář básníka Pavla Šruta, který už mnohokrát dokázal, že svými nápady umí děti nadchnout.
Při poslechu CD Jak se loví gorila s melodiemi Petra Skoumala, které vyšlo jako doplněk Českého slabikáře, a při listování krásným třicet let starým slabikářem pro I. ročník zvláštní školy s pár písmenky, ale zato se spoustou obrázků Gabriela Filcíka, náhle vím, že si nutně musím pořídit budoucího školáka. Abych měla pádnou záminku, proč se k slabikářům co nejdřív vrátit.
K tématu:
Lenka Krbcová: KDO VLASTNĚ MELE MASO? (Reflex.cz, 31. 8. 2009)
Tuhle knihu jsme – chtě nechtě – četli všichni a věty o mámě, tátovi či Emě si pamatujeme snad celý život. I když... Nevíte, kdo mlel to maso?
VÍTE, KDO MELE MASO? Hlasujte v anketě.
Chcete-li si připomenout, jak vypadal jeden ze slabikářů stránku po stránce, navštivte adresu Zelec.net/slabikar/index.html. Autorem prezentace je Květoslav Kořán. Nostalgikům doporučujeme!
Na stránkách Evy Dvorníkové-Krapkové www.dvornikova.cz/slabikar.htm můžete prolistovat otisk Slabikáře českého. Původní vydání pocházelo z roku 1547.
