Klenot z tunelu aneb Lapač příběhů

Poprvé jsem se s rockovou formací VYPSANÁ FIXA setkala při rozhovoru před osmi lety, těsně poté, co vydala své první album Brutální všechno. Čtyři kluci z Pardubic alias San Piega byli tehdy hlasití a pěkně rozjetí – a to jim podle zpěváka, kytaristy a novopečeného otce MICHALA MAREDY alias MÁRDIHO (35) vydrželo dodnes. V poslední dekádě dali světu další čtyři úspěšná alba a dvě děti, jejich písně zazněly ve Vejdělkově filmu Václav a právě v těchto dnech vydali Klenot...

Márdi, je pravda, že vaše kapela se seznámila na drogovém večírku, jak zpíváte?

Tak trochu. Já hrál pár let po revoluci v pardubické kapele K.R.K. a náš kytarista chodil s holkou, jejíž mladší brácha byl shodou okolností Pítrs, dnešní bubeník Fixy. Tak se šestnáctiletej Pítrs dostal k hudbě a jednou, přioděn do dlouhýho kabátu, přišel ještě se dvěma máničkama škemrat, aby s námi mohli být ve zkušebně. Potom jsme se potkávali v rockovém klubu Žlutý pes, kam počátkem devadesátých let chodily tancovat pogo celé Pardubice, pak jsme společně kopali výkop na Pítrsově zahradě… Nebyl to tak úplně drogovej večírek, ale náročný na játra to bylo.

Když člověk poslouchá vaše surreálné texty, postavené na divoké metaforice a aluzích na různá umělecká, zejména literární díla, nutně musí mít dojem, že v procesu tvorby nějaký alkohol roli zaručeně hraje.

Moje texty ale nejsou vyčtené z knih – sleduju život! Sedím v hospodě, ke stolu přijde kamarádka a s hrůzou v hlase vypráví, že její syn projevil přání stát se mažoretkou. A já, sběrač a lapač příběhů, si to poznamenám do mobilu a doma v klidu napíšu text. Párkrát se mi ovšem stalo, že jsem ztratil telefon a přišel tak o spoustu výborných nápadů… Píšu, když kolem sebe cítím přetlak – z knihy, z filmu, ze života. Pokud jde o tvorbu melodií, většinou jamujeme a nahráváme to s kapelou do počítače, nebo dotáhnu svoje věci nahrané doma na španělku, takové lo-fi demáče.

Když jste roku 1994 s Fixou začínali a hráli koncerty jen za proplacení cesťáku, sdíleli jste dva roky zkušebnu s jinou pardubickou partou, poprockovými Ready Kirken.

To jsme zkoušeli v takové díře v zemi, v období kolem roku 2001, kdy jsme vydali první velkou desku Brutální všechno. V naší společné zkušebně bylo tak vlhko, že když jste si tam nechali koženou bundu přes noc, druhý den byla porostlá plísní. Ready Kirken šli stejnou cestou jako my, přestože jsme dělali úplně rozdílnou hudbu. Nezvládli ale udržet partu, i když byli ze začátku populárnější než my, a zpěvák Michal Hrůza byl k jejich škodě odejit. Nebyli prostě tak velcí kamarádi. Přátelství je u Fixy jednoznačně nejvýraznější hnací moment. Když po první desce odešel náš první basák Dejmal a kytarista Mejla na rok onemocněl, byl to šok. Ale přežili jsme to. Rozpad Ready Kirken nás později vlastně zachránil. Měli jsme tehdy strašnou ponorku – představte si, že každý víkend absolvujete čtyři dlouhé otravné jízdy v malém autě narvaném aparaturou, z jedné strany se na vás cpe kopák, z druhé Mejla… Ale když jsme viděli, co rozložilo ty borce, co stáli celou dobu vedle nás, okamžitě jsme na sobě začali pracovat – všechno jsme si vyříkali, ty malé křivdy typu Tys mi tenkrát nezastavil na tý benzínce. A jelo se dál.

Poslední album Klenot, které vyšlo právě teď v září, jste nahrávali v Londýně u slavného producenta, muzikanta a zvukového technika Guye Fixsena. V minulosti se staral o zvuk The Breeders, My Bloody Valentine, Stereolab, The Boo Radleys a hlavně vašich milovaných Pixies.

Bylo to báječný. Náš producent Dušan Neuwerth oslovil Honzu Muchowa a ten zase napsal e-mail Guyovi, se kterým před lety nahrával v Londýně desku se svojí kapelou Ecstasy of Saint Theresa. Zřejmě mu poslal nějaké naše nahrávky, borec řekl, že do toho jde, a bylo to. My jsme netušili, že by se to mohlo povést. Chtěli jsme prostě nahrávat v Londýně a sehnat k tomu anglické ruce a uši na mix; Britové jsou v muzice o padesát let napřed. Ale že nám kývne zrovna on…

Takže jste si vzali v únoru na dvanáct dní opušťák u rodin a dovolenou z práce, rozbili pokladničky a jeli jste?

V podstatě jo. A s tou pokladničkou je to přesné – ta je teď úplně vybrakovaná a ještě jsme se zadlužili. Na ten výlet padly i veškeré peníze z merchandisingu – z prodeje triček a cédéček na koncertech. Za těch skoro deset let nastřádal Ladis, náš někdejší manažer, z těchhle prodejů úplně neuvěřitelné peníze. Naše manažerka Dydla pak v jednom kuse mezistátně telefonovala – hotel, letenky, aparaturu tam dostat, studio zamluvit…

A v něm seděl on.

Jó, Guy... Hrozně příjemný, normální chlápek. Takový univerzitní profesor, anglický gentleman, profesionál, který má svoji cenu a o té nesmlouvá. Vstupoval do nahrávání, sem tam mi radil se zpěvem, nahrál kytaru do písničky, učil se česky a měl rád Hrabala. Byl do nahrávání celej žhavej, zrovna se vrátil z ročního cestování po Austrálii a my byli po té pauze jeho první kapela. Pak Dušanovi a mně při míchačce v hotelovém pokojíku pouštěl výborné kousky: „Tohle jsem dělal v patnácti na LSD…“

Proč jste se rozhodli vydat Klenot sami, pod labelem SanPiego Records?

Přišli jsme za ředitelem naší bývalé nahrávací firmy Sony BMG, popsali mu, jak chceme tu desku udělat, on řekl, že nám na to nedá prachy, a tak to skončilo. Já se lidem ze Sony vůbec nedivím, že do toho nešli – asi by na tom prodělali, za takovou částku se běžně dají natočit tři desky. My jsme chtěli nadstandardní kvalitu, takže jsme do toho hodili svůj zčásti vlastní, zčásti vypůjčenej milion a bylo to.

Nebojíte se, že se vám ty peníze nevrátí?

Riziko tu je. Cédéčkový byznys je pryč, žijeme v převratné době – vypalovačka a možnost stahování jsou stejným fenoménem jako kdysi vynález knihtisku. Je ale prima vyzkoušet si ten model, že si všechno uděláš sám a pak výsledek schováváš doma, zamknutý ve skladu. Deska je tvoje dítě, do jehož výchovy ti nikdo nesmí mluvit. Takhle jsme to dělali na začátku – jenže tehdy jsme demáče sázeli na kazety… Na Klenotu asi ani nemůžeme vydělat, jen by bylo fajn, kdyby se nám investice vrátila, abychom zase mohli jet nahrávat ven. Když se prodá pět šest tisíc alb, což je náš dlouhodobý standard, a k tomu pár triček, jsme na svém.

Vaše alba podle mého nevykazují žádné výraznější výkyvy v kvalitě. Jak je to, pokud jde o jejich prodej?

Je to stejný systém, jako když hledáš zlato – musíš vykopat tu hlušinu, než se dostaneš ke kovu. Brutální všechno, první album, vytahalo ven strusku, ukázalo nám cestu. Bestiálně šťastní už proběhlo tím vykopaným tunelem rychleji a Krása nesmírná měla ještě snazší nástup. Každého z těch cédéček se prodalo nějakých šest tisíc, ale první album potřebovalo na dosažení té hranice o čtyři roky delší dobu než to třetí. I přes trend vypalování.

Jste obrovsky přísní, pokud jde o vypuštění Klenotu do světa před jeho oficiálním vydáním – měli jste jen dvě kopie a ty nedali z ruky. Bojíte se pirátů? Neříkejte, že sami nestahujete…

Ale jo. I když naše české oblíbence si vždycky kupujeme. Nechceme prostě, aby se ta deska objevila mezi lidmi dřív, než budeme chtít. Naplánovali jsme to tak, aby vyšla měsíc před říjnovými a listopadovými koncerty – přes prázdniny je mrtvé období, na podzim chceme k albu jet šňůru, takže všechno mluví pro to, aby vyšlo až v září. Nikdo z nás to album ani neměl doma – do konce srpna jsme ho chtěli udržet schované ve studiu u Honzy Muchowa. Krátili jsme si čas malými úkoly: Mejla vyráběl obal, Pítrs točil spoty, já o tom všem psal na náš web...

Klenot bude prý k mání i vinylu... Je to pravda?

Asi dvě nebo tři sta kusů. Z nostalgie. Desky hezky voní a my máme rádi retro – já bych se třeba rád projel starým polským fiatem, kdyby zevnitř vypadal přesně tak, jak ho koupil můj děda. Desku si dáš na gramofon, je to rituál. Měli jsme to udělat dávno, ale na firmě nám vždycky tvrdili, že na to nejsou peníze.

Fanoušci by podle mimořádně návykové pixie-písničky Holka s lebkou, jediné novinky z alba, kterou jste před vydáním alba umístili na stránky kapely na MySpace, mohli soudit, že jste řádně vyměkli. Přitom Klenot není měkčí, jen komplikovanější, barevnější – a zní jako mladí Pixies.

V rámci dvanácti skladeb z celé té desky je Holka s lebkou jedna z pomalejších, zdání opravdu klame. Smíchal ji stejně jako celou desku Guy – a to je pořádnej řezník. Po každé nové desce nám někteří fanoušci píšou, že už to není, co to bejvalo. Ale sakra – nástroje drží pořád ti samí lidi, ta psychobiologická energie je stejná. Jak jsme to zamýšleli, tak jsme to taky nahráli, s lidmi, kterým jsme věřili.

První tři alba vám produkovali Petr Slezák a Petr Fiala z Mňágy a Žďorpa, odborník na silné, a přitom jednoduché hity. Album Fenomén z roku 2007 už má na svědomí Dušan Neuwerth. Proč ta změna?

S oběma Petry jsme pořád kamarádi, ale ten model se prostě naplnil nebo vyčerpal, už jsme si vzájemně předali, co jsme si předat měli. Ale moc nám oba pomohli. Když jsme dělali druhou desku, mysleli jsme si, že jsme hrozní borci, a poslali jsme demo Petrovi Fialovi, načež on nám ty písničky poslal oznámkované zpátky. Z patnácti věcí měla drtivá většina čtyřky a pětky, a když jsme ten jeho hodnotící mail viděli před sebou, zavřeli jsme se na čtrnáct dní do zkušebny a dřeli jako koně. Jednu píseň jsme pak ve studiu byli schopní hrát třeba třicetkrát, než to k něčemu vypadalo. Nakonec jsme tu desku nahráli, ale bylo to strašně vyčerpávající – hádali jsme se, já jsem dělal scény, Mejla byl apatickej, Mejn s Pítrsem hulili ganju.

Když už jsme u hulení, jak vypadá režim kapely v době letních festivalů?

Teď odehrajeme ročně takových devadesát koncertů, což je na nás docela málo. V rekordním roce, mezi první a druhou deskou, jsme jich zahráli 161. Ono totiž má cenu jet do takové Ostravy desetkrát, když víte, že poprvé přijde pět lidí, podruhé dvacet, potřetí padesát. Jakmile se ale dostanete na úroveň, kdy už se ta skupina řekněme pěti set fanoušků nerozroste, nevyplatí se jezdit tam častěji. Bavilo by mě jet durch šňůru, ale pauzy jsou nutné; my třeba v lednu, únoru a září nehrajeme a odpočíváme si od sebe. V začátcích nám bylo jasné, že naší jedinou reklamou je koncert, takže jsme hráli pořád.

To bylo v době, kdy jste prodával vany, bubeník Pítrs dělal pro děti výchovné programy s tematikou životního prostředí, kytarista Mejla, bývalý hokejista HC Pardubice, a basák Mejn byli grafici. Teď už asi do práce chodit nemusíte.

Naopak – u kluků se nic nezměnilo, všichni tři dělají to samé co před osmi lety. Jen já jsem doma se osmiměsíčním miminkem Jasmínkou a Fixu mám k tomu na plný úvazek. Klukům svědčí, že si nechali práci – aspoň mají hudbu jako koníčka, baví je a těší se na ni, neberou ji jako zaměstnání.

Jak vedle práce a péče o Jasmínku stíháte zkoušet?

Naštěstí nejsem svobodný otec a o šéfa rodiny se nejvíc stará moje žena. Ale je pravda, že teď moc nezkoušíme. Mejla s Mejnem bydlí v Praze, takže děláme třeba pět soustředění ročně na přehradě Seč u Chrudimi. Po roce dohadování se a strachu, jak to budeme dál dělat, je tohle skvělé řešení.

Fixa působí jako parta hodných hochů – komunikujete na webu s fanoušky, ani ten Pítrs už během koncertů nelítá kolem stolů s činelem a nemydlí do něj lidem u uší…

Někteří bubeníci ho totiž začali napodobovat a taky jančit s činelama, takže ho to přestalo bavit. Začal se soustředit na to, aby hrál dobře technicky – hodně se zlepšil. Na začátku jsme všichni hráli příšerně. Mimochodem, teď si Pítrs zlomil ruku na Rock for People, kde jsme hráli tři koncerty po sobě, každý večer festivalu. A chlapec si z druhého dne na třetí chtěl užít světa. Já mu říkal: Pojeď se mnou domů, minule jsi tu chtěl zapalovat stan. A on: Mám tě rád, ale zůstanu tady. Další den měl zlomenou ruku, ale odehrál to a do nemocnice ho odvezli až pak. Má na měsíc stopku a pěknou depku.

Vy hrajete a zpíváte i v bejbypankové kapele Kašpárek v rohlíku, s Filipem Nebřenským, s exTata Bojem Markem Doubravou (nyní Hm…), Blankou Šrůmovou z někdejší Tiché dohody, Davidem Kollerem z bývalé Lucie a dalšími. Jak jste se dali dohromady?

Muzikant Ondra Pečenka, který nám mimochodem sehnal Dušana Neuwertha, a režisér David Dvořák vymysleli při Jihočeském divadle v Českých Budějovicích projekt dobré, kreativní, alternativní muziky pro děti. Na první album jsem nazpíval pár písniček a na druhé desce Kašpárek navždy, která nedávno vyšla, už mám vlastní skladbu Vláček, kterou jsem před spoustou let složil ještě pro K.R.K. Je skvělé, že si děti odmala zvyknou na kvalitní hudbu. Já jsem jako malej dostával přísun od mámy, která poslouchala skoro výhradně Beatles. Sice bych tehdy radši Mládka, ale s odstupem času jsem jí za ty Beatles vděčný.

Souvisí vaše účast na Kašpárku s tím, že jste se stal rodičem? Dřív jste přece pankovali a jančili jinak – jezdili pod vlivem alkoholu, s batohem marihuany na zádech přes hranice…

Ne, dělal jsem to už předtím. Svým způsobem je to malá domů, ale připadá mi fajn dělat dětem radost dobrou hudbou. Já měl ostatně k dětem vždycky dobrý vztah.

To vím – kdysi jste mi vyprávěl, že jste pracoval s mentálně postiženými dětmi a složil s jejich pomocí asi největší hit Vypsané fixy, 1982.

To je pravda, civilku jsem dělal v instituci Svítání s postiženými dětmi a za ten rok a půl jsme si užili výborné tvůrčí chvilky. Civilku si tam odbývali různí typové, pankáči, a měli dole v domku zkušebnu. Tam jsme chodili s dětmi hrát. Jedna borka s Downovým syndromem uměla fenomenálně zahrát pankovej dvojtakt, tak bubnovala, a ostatní do toho vyráběli noise – místy to znělo jako Sonic Youth. Oni hudbu milovali a dobíjeli mě báječnýma vlnama energie za odměnu, že jsem jim do zblbnutí přehrával zpěvník Já písnička. Měli svůj svět a svoje slova – jeden chlapeček říkal mlíku ímo, což jsme pak v textu k 1982 použili. Občas jsem míval pocit, že oni jsou ti normální a já úplně mimo.

Jste kluci z malého města, co se dostali do velkého světa. Máte pocit, že vás to semlelo?

Podle mě jsme povahově stejní jako dřív a určitě lepší, pokud jde o vzájemnou toleranci. Dostali jsme se z malinkého hobitína do malinko většího hobitína, a když jsme měli krize, přežili jsme je. Kluci jsou připravení na moje cholerické záchvaty, já už se nezlobím na Mejlu, že je pohodlnej… Sebevětší hádka se vyřeší na pódiu, když to všichni zmáčknou a jede se. Bylo by fajn, kdybychom to spolu dotáhli do konce a pak se potichu a v klidu rozpadli. To ostatně čeká všechny lidi.

---

MÁRDI (35) se jmenuje Michal Mareda a roku 1994 spoluzaložil alternativní rockovou kapelu VYPSANÁ FIXA, která momentálně hraje ve složení Michal Mareda (Márdi) – zpěv, kytara; Milan Kukulský (Mejla) – kytara; Petr Martínek (Pítrs) – bicí; Daniel Oravec (Mejn) – basa. Márdi kromě toho pankuje a jančí v dalším nestandardním hudebním tělese, bejbypankovém Kašpárku v rohlíku. Vypsaná fixa vydala alba Brutální všechno (2001), Bestiálně šťastní (2003), Krása nesmírná (2005) a Fenomén (2007), živé album V Fabric (2006) a DVD Před náma jedeme my (2006).






Dne 9. září 2009 v 9:09 VYPSANÁ FIXA vypustila na portálu t-music do světa album Klenot, jež vydala na vlastní značce San Piego Records a za jehož stažení můžete zaplatit, kolik sami uznáte za vhodné. Deska vychází též na CD a v omezeném nákladu také na vinylu.

---

TIP Reflexu – KONCERT:
VYPSANÁ fiXA - křest nového alba KLENOT
velmi speciální host: UMAKART
[Jaromír Švejdík (Priessnitz), Dušan Neuwerth, Jan P. Muchow]
ve čtvrtek 24. 9. 2009, LUCERNA MUSIC BAR, Praha
od 20:00 hod. / vstupné 150,- Kč

---

Studijní materiál - VIDEO ochutnávka: z nového alba KLENOT (2009)