Co přinesl den (úterý 27. října)

Senátoři dnes nejprve označili předsedu ÚS Rychetského za podjatého (sešel se před projednáváním případu s německým velvyslancem a senátoři předpokládají, že zpupný skopčák úlisnými sliby i temnými hrozbami zlomil jeho nestrannost). Zároveň provedli na poslední chvíli úpravy ve stížnosti. Rychetský obojí označil za obstrukci (právem), nicméně soudu nezbylo než rozhodnutí odložit o týden, aby nemusel čelit výtkám, že přijal prefabrikované rozhodnutí (něco podobného mu vyčítal už před časem Klaus). Senátor Oberfalzer protestoval ve svém vystoupením zejména proti tomu, že smlouva vytváří základ pro budování společné unijní obrany. „Otázky obrany patří k těm, které nesmějí být přeneseny, máme-li zůstat svrchovaným státem.“ Rozhořčení pana senátora dílem chápu, protože nám někdy dost dlouho trvá, než se odhodláme se vší rozhodností bránit (viz lavinovitý nárůst obránců ČSR v době Mnichovské dohody po roce 1989): co kdyby nás někdo chtěl bránit hned, když vzniká konflikt, a nedal nám půlstoletí času na rozmyšlení? Na druhé straně realista pochopí, že podobné nebezpečí ze strany EU nehrozí: až se jednou zformuje skutečná společná obrana, bude vypadat nejspíš jako válečný vůz, do něhož jsou koně zapřaženi pro jistotu ze všech stran. Před budovou ÚS se objevili demonstranti s nápisy „Vazalské jho není svoboda“, nebo „V minulosti jsme poslouchali diktát z Moskvy, teď bychom museli poslouchat diktát z Bruselu“. Hlavně žádný diktát! Z Bruselu strpíme tak nanejvýš prachy. To je zajímavé: stačilo dvacet let relativně slušné svobody, a mnohým Čechům už pořádně otrnulo.
Kardinál Vlk se za závěr svého působení vyjádřil roztrpčeně a zklamaně o tom, že česká společnost nedokázala vyřešit církevní restituce ani spor o katedrálu svatého Víta. Mluví o závisti a sobectví. Je to ale jednodušší: drtivá většina lidí u nás pohrdá křesťanstvím všeobecně a katolictvím zvlášť, to přímo nenávidí. Křesťanské církve by sneslo nanejvýš tenkrát, kdyby si za povolení k činnosti ještě platily. Křesťané (k nimž se počítám, aby nevznikl omyl) představují v této zemi pětiprocentní menšinu. Kardinál má pravdu, že nebožtík Pavel Dostál byl mimořádně odpudivým ztělesněním této národní jednoty. Snad se s tím dá do budoucna něco dělat (se vším se dá něco dělat, a mělo by se), ale je třeba mít jasno o výchozí situaci.
Premiér Fischer dal představitelům relevantních politických stran čtrnáct dní na to, aby se dohodli na eurokomisaři. Podle mého názoru by nejlepším byl Vladimír Špidla. Už tam nějako dobu je, neudělal žádnou ostudu, z čehož se dá soudit, že toho vůbec příliš mnoho nedělá. To je ideální typ českého euerokomisaře. Naproti tomu Alexandr Vondra coby synchronizátor českých aktivit v době neslavného českého předsednictví EU provedl dvě velké akce: dělostřeleckou přípravu pod heslem „Evropě to osladíme“ a pak ostudnou ouverturu s Černého Entropou (nevím, proč se mi to pořád plete s „Mitropou“, to byla svého času dederonská instituce provozující jídelní vozy východoněmeckých vlaků). Je se bát, že by coby eurokomisař vyvíjel nějaké aktivity, a jaké, to není, jak vidno, těžké uhádnout.
Podle Martina Hekrdly (v dnešním Právu) mají „státosvátky“ (jako ten právě nadcházející) jedno společné: rozčarování těch, kdo je prožili a zhusta stáli na té správné straně dějin. Chtěl bych při této příležitosti zdůraznit, že přes kritický tón, kterým se nesou často moje komentáře, k rozčarovaným nepatřím. Polistopadové Česko má spoustu nejrůznějších, často legračních a občas pořádně nebezpečných chyb. Přesto pro mne představuje dvacet let svobody, jaká, přiznejme si to, tu v dohledné minulosti (včetně první republiky, prosím) nebyla. Možná právě proto se jen obávám, že do budoucna taky dlouho nebude, a že ta budoucnost je na spadnutí.
Se svou troškou do mlýna přišel v souvislosti s Lisabonem i Jiří Dienstbier. Sáhl do svých ministerských vzpomínek: „Když jsem před lety upozornil bavorského ministerského předsedu vlády, že kdosi z Mnichova žádal dům v Liberci, premiér s úsměvem prohlásil. „Vždyť víte, že blbci jsou všude.“ Dobře, v tom případě jsou blbci, as to ještě větší, ti Češi, kteří žádali dům v Liberci z Liberce (tj. dům, kterého se zmocnili při kolektivním rozkradení majetku sudetských Němců v pětačtyřicátém) a konec konců i všichni Češi, kteří žádali o domy, jež jim ukradli komunisté. Proč by Češi coby „konfiskátoři“ (nechtěl jsem říci natvrdo „zloději“) měli být preferováni před komunisty? Nechci horovat pro vracení majetku německým majitelům, jen se ohradit proti tomu, aby lidé, kteří byli připravení o majetek a dožadovali se ho zpátky, byli označování za blbce. A když, tak pěkně všichni, Němci i Češi. Jejich jednání je lidsky pochopitelné.
Ve zprávě o náboženské svobodě ve světě, kterou vydalo americké ministerstvo zahraničí, se konstatuje, že veřejná vyjádření nenávisti vůči Židům jsou v Česku vzácná. To je pravda, antisemitismus tu je, je však omezen na nepočetné skupiny profesionálních kraválistů. Důvod je jednoduchý: Hitler drtivou většinu židovské komunity v českých zemích za války vyvraždil. Není proti komu útočit. Kdyby u nás byla situace podobná jako v Maďarsku, kde se (mj. za přispění Horthyho režimu) podařilo před holocaustem zachránit přes dvě stě tisíc Židů, vypadal by český rasismus nejspíš jinak: rasisté měli by k dispozici objekt svých nízkých pudů. (Horthyovské Madarsko Židy sice perzekvovalo, ale souhlas k deportacím do německých vyhlazovacích táborů dal Horthy až po okupaci země Němci v březnu 1944. V létě využil německých potíží v Rumunsku a transporty zastavil. Byly obnoveny až po Horthyho svržení v říjnu 1944, ale jeho fašistický nástupce Szálasi už mnoho nestihl, v době jeho nástupu byla část dnešního Maďarska už pod ruskou kontrolou a tato oblast se pak rychle rozšiřovala).
Dva staří kumpáni, Miloš Zeman a Vojtěch Filip, popíjeli spolu řecké vínečko na ostrově Rhodu. Rusko tam každoročně pořádá jakési setkání civilizací (té své s těmi ostatními). Naši civilizaci tam představovali tito dva braši a jakýsi bývalý komunistický generál (generálové hrají v civilizacích ruského typu důležitou úlohu, za cara se vyskytovali i v civilním sektoru).
V MfD se Klausova (zatím jen údajného) rozhodnutí ocenit Karla Gotta řádem za zásluhy zaastává Vladimír Vlasák. Argumentuje mj. Gottovou vysokou profesionalitou. Pěvecká profesionalita je hodná ocenění, ale sama o sobě ještě nepředstavuje žádnou zásluhu o stát. Prý si mnoho lidí o ve chvíli, kdy Gott s Krylem zpívali na balkonu Melantrichu československou hymnu, řeklo, že je režim odepsaný. Čeští lidé sice až příliš věřili heslu „na věčné časy a nikdy jinak“, ale nebyli zase takoví idioti, aby v polovině listopadu 1989 nevěděli, že s režimem je konec. Věděl to i Karel Gott, který vystoupil už v pondělí onoho týdne na ještě zcela spontánním a neorganizovaném shromáždění na Václaváku a oznámil užaslým lidem, kteří se kolem něho shlukli, že už nemůže mlčet. Nechci Gotta nijak démonizovat, režim bezpochyby neměl rád a dělal jen to, co musel. Ale za to se přece řády neudělují (tedy řády za zásluhy, protože to žádná zásluha není). K tématu se vrátíme.
Vladimír Bystrov píše v Lidových novinách o rekonstruovaném Památníku na Vítkově jako o rehabilitaci historické paměti. Není to paměť rehabilitovaná, ale zabetonovaná. Rehabilitovat historickou paměť lze jen vytrvalou, kritickou a statečnou drobnou prací na jejím zhodnocení.
Zbyněk Petráček píše v LN na okraj jednoho Čapkova článku z roku 1938: „Dnes jsme v situaci nesrovnatelně lepší a jistější, než co naznačoval závěr roku 1938. A přesto jen málokdo srovnává dnešní problémy s tím, „jak to bylo dřív“. Raději poukazujeme na skutečné či domnělé chyby učiněné po listopadu 1989 – měkkost vůči komunistům či způsob velké privatizace. Ano, známe chyby, které vznikly na cestě, pro niž jsme se rozhodli. Ale kdybychom se rozhodli pro cestu jinou, vznikly by i jiné chyby, na které bychom teď skuhrali.“ Této argumentaci nerozumím. Podstata naší svobody spočívá v tom, že můžeme „skuhrat“. Kdybychom to museli doprovázet povinným konstatováním, že ze bolševika bylo hůř, bylo by té svobody podstatně míň, byl by to nedůstojný rituál. Svoboda spočívá v tom, že člověk může kritizovat, aniž by to někdo označoval za skuhrání.

---

AUTOR JE POLITOLOG



Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala