Smrad velkokoalice

Když předseda ODS Mirek Topolánek v neděli připustil velkou koalici s ČSSD, nešlo jen o bídně rafinovanou volební kapitulaci. Ve vzduchu smrdělo něco mnohem horšího.

Volební prohry jsou stejně nezbytnou součástí politiky jako korupce či lhaní, chceme-li zůstat doma v Česku. Každá politická strana občas musí prohrát, aby jednou zas vyhrála. Ostatně jen díky pobytu v opozici pak může v dalších volbách lidem slibovat, že bude vládnout lépe – vzhledem k obvyklému stylu vládnutí vládních partají zpravidla celkem uvěřitelný slib.

Vzpomeňte na Miloše Zemana. Když se v roce 1998 pomalu blížil se Zemákem Strakově akademii, sliboval nám z opozice všem „čisté ruce“ s tak upřímným becherovkovým pohledem, až nakonec zapomněl na mýdlo. Místo něj nám přivezl mladého Stanislava Grosse.
Některé strany, jako nyní ODS, dokonce občas potřebují tak ostudný výprask, že nikoho z vedení ani nenapadne pokračovat v politice - nebo aspoň ne ve stejné straně. Jiná cesta k obrodě nevede. Samozřejmě nepočítáme-li strany, jež prohrávají pořád, například lidovce. Je si naopak - stejně jako nebe bez Boha – prostě neumíme představit bez lidí jako Cyril Svoboda.

Velká koalice znamená odklad nutné obrody ODS. Mirek Topolánek by v ní sice už nefiguroval, musí vydělávat na alimenty a hypotéku. To je ale vše. Zbytek špiček partaje by nás denně dál obšťastňoval v TV, pro jistotu jen v obměněných funkcích. Ivan Langer jako ministr pro ženské záležitosti, Pavel Bém coby ministr vysokohorského turismu… Všichni navíc jen jako loutky.

ČSSD totiž ODS nebude k vládnutí potřebovat. Levice, čímž kromě ČSSD a KSČM myslím i lidovce, dá dohromady většinu. Paroubek bude zemi dál brutálně válcovat z parlamentu a ODS zneužije pouze jako laciného image makera – nebude oficiálně vládnout s bolševiky.
Pro stranu jen další hřebík do rakve - jestli nějaký ještě potřebuje.