Fotbalu zemřel Jaroslav Šálek
... novinář neotřelých postřehů a výstižných příměrů. Smrt se k němu blížila tiše, ale bohužel zřetelně, skonal v sobotu 23. ledna. Bylo mu sedmdesát osm let. Ale obraťme list: sedíme před mnoha lety na tribuně v Edenu, Slavia hraje...
... zoufale, ale nakonec vyhraje náhodným gólem a Jarda diktuje do Mladé fronty titulek: Střelec Grospič rozdal divákům algenu! To byl celý on – trochu básník i komik, do šedi socialistické novinařiny vnášel velkou svěžest.
Zároveň psal i zasvěceně, jeho texty četli trenéři a hráči, kteří na jeho názory dali. O fanoušcích ani nemluvě. Jaroslav má dvojče Zdeňka, který byl dlouholetým redaktorem Mladého světa. Měli stejnou postavu, účes i tvář; v té jen pár nepatrně rozlišujících znaků. Typická historka, již zažíval Zdeněk, u veřejnosti méně známý: „Ahoj, Jardo, jak se máš?!“ – „Promiňte, ale já vás neznám.“ – „No jasně, to jsou ty tvoje fóry, hahaha!“
Oba bratři absolvovali gymnázium v Libni a pak chtěli studovat architekturu. Nebyli však dělnického původu, nebyli přijati, byť talentové zkoušky udělali. Začali se živit jako kresliči v projekci. Do novin se jako první dostal Jaroslav: v Mladé frontě pracoval pětačtyřicet „sezón“ (1954-99) jako zpravodaj na fotbalových šampionátech i olympiádách, ačkoliv odolal tlaku komunistů, do jejichž řad nikdy nevstoupil. Uměl totiž psát, a proto ho redakce svazáckého deníku potřebovala. Taky ovšem s bráchou vyrůstali před válkou v libeňském skautu.
Tykal si s Pláničkou, Bicanem, Masopustem, Kvašňákem, Veselým, Viktorem, Panenkou, Nehodou... Znal všechny velikány našeho fotbalu, napsal několik fotbalových knih. Vedle toho vymyslel a organizoval celostátní soutěže pro mládež Osmkrát z abecedy fotbalu. Vloni mu Český olympijský výbor udělil Cenu Oty Pavla. K tomu není co dodat.
Skončeme historkou. Milovali ho i čtenáři, které fotbal vůbec nezajímal. A to doslova. Vysoce postavená pracovnice velkého podniku (tehdy náměstkyně, dnes by se řeklo manažerka) trpěla skrytou psychickou poruchou a zamilovala se do jeho textů tak, že jednoho dne zazvonila u Šálkových s tím, že Jardu miluje a nadále už bez něj nedokáže žít. Vše se vysvětlilo až na psychiatrické klinice. V životě ho neviděla, pouze platonicky milovala všechno, co od něj četla. Z novinářských kruhů neznám podobný příběh obdivu, byť tak patologického.
A přidám ještě jednu story. Občas jsme s dalšími kolegy zašli „na jedno“. Jarda míval takových beer-part, jak jim říkal, vícero. A někdy, když jsme si dali krmi, zahlaholil: „Dobrou huť Klementa Gottwalda!“ Věčný žertéř. Až se příště sejdeme, někdo by to měl říct za něj. Aby nám nebylo tak smutno.
Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ
