Studentská pečeť
Vidím ty pobledlé tváře často na letišti. Vezou si je pro sebe. Vždyť kdo by se dělil o ledové kaštany! Frčí taky kofila, milena, banánky v čokoládě a polomáčené sušenky. Pašují se třeba i bonpari, kterých by si doma nikdo ani nevšiml.
Nechci zneklidňovat celní úředníky. Ale množství jídla, které každoročně překročí hranice tohoto státu, je nevyčíslitelné. Uheráky, kmín a české polívky v pytlíku opouštějí republiku díky krajanům, co dlouhodoběji žijí a pracují v zahraničí. Důležitým měsícem pro "food trafficking" je právě leden, kdy hodně lidí přijelo domů, do Česka, na delší vánoční dovolenou a teď se zas na celý rok vracejí na jiný kontinent, do kulinářského vyhnanství.
Vše ale funguje i obráceně. Kolik kufrů plných čokoládových pusinek Hershey's Kisses a omáček Paula Newmana už jsem viděla vybalených z kufrů Američanů, co žijí v Praze! A taky sušenek Oreo. Čokolád Diary Milk.
Chutě, na které jsme často zvyklí od dětství, nám zkrátka připomínají domov.
To jsem si uvědomila, když mi na pevnou linku do redakce zazvonil minulý týden telefon: "Dobrý den. Volám z Popradu. Dozvěděla jsem se, že letíte na festival nezávislých filmů Sundance do Utahu. Můj syn tam pracuje v hotelu. Mohla bych mu prosím po vás poslat jednu studentskou pečeť?"
S paní jsme se nakonec domluvily, že posílat českou čokoládu ze slovenského Popradu do Prahy je poněkud kontraproduktivní. Pár tabulek jsem koupila v krámu u naší redakce a nemůžu se dočkat, až je na recepci v Park City předám. Jen aby mi je celníci nevyfoukli už na Ruzyni.
