Co se děje na Berlinale

HOLKY TOČÍ FILMY

Přijela také Julianne Mooreová, aby tu uvedla snímek Lisy Cholodenko nazvaný The Kids Are All Right. Ano, děti byly skutečně v pohodě, přestože je vychovával sympatický nicméně lesbický pár v podání Mooreové a Annette Beningové. Pohodu jim trochu narušil sympaťák (Mark Ruffalo), který kdysi daroval sperma a teď zjistil, že má dvě děti. Je to milý, vtipný a docela chytrý film, který se vám ovšem po pár dnech vykouří z hlavy.

Asi jako jiný podobně laděný americký snímek od Nicole Holofcenerové nazvaný Please Give, který v Berlíně uvedla parta pěkných holek: Rebecca Hallová, Catherine Keenerová a Amanda Peetová. Kdosi tu škodolibě poznamenal, že režisérky obou filmů jsou takové talentovanější sestřenice Marie Poledňákové.

O ČEM SE PÍŠE...

Čtvrteční titulní strana festivalového deníku Variety patří fotografii z filmu Kawasakiho růže, pod obrázkem se píše: řada kritiků si myslí, že hlavní soutěž by slušela Hřebejkovu filmu více než Panorama. Je to už několikáté berlínské vyznamenání pro Kawasakiho růži. Obsáhlé a velmi pochvalné recenze vyšly minimálně dvě a Hřebejkovo jméno se objevuje ve festivalových denících průběžně. V úterý se například všude psalo o jeho připravovaném filmu Nevinnost, který pojednává o lékaři obviněném ze zneužívání. Hrát by v něm měla Aňa Geislerová, natáčet se bude letos v létě v Praze. Odklon od nostagických komedí evidentně pokračuje. Ohlasy na Kawasakiho růži signalizují, že je to správná cesta.

O ČEM SE MLUVÍ...

Například o tom, že se v německých filmových studiích Babelsberg bude natáčet pokračování Tarantinových Hanebnejch panchartů, příběh by se měl – logicky – vrátit v čase zpět. Už proto, že mnoho postav film nepřežilo. Zdá se, že Tarantino zase bude přepisovat dějepis.

KOUZELNÍK

Do Berlína přijel francouzský animátor Sylvain Chomet a přivezl jeden z nejpůvabnějších filmů, jež tu jsou letos k vidění, jmenuje se Kouzelník. Sám Chomet je také kouzelník, kdo viděl jeho skvělý předchozí film Trio z Belleville , dá mi za pravdu. V době 3D projekcí a 3D animací tvrdošíjně dělá kreslené filmy, jež mají ovšem neopakovatelnou poetiku. Tentokrát natočil příběh podle takřka šedesát let starého scénáře slavného francouzského komika Jacquese Tatiho, ležel kdesi zaprášený v archivu a Chomet usoudil, že příběh zestárlého kouzelníka a dychtivé dívenky by byl jako dělaný pro animovaný film. Chomet je člověk s originálními názory: Avatara neviděl a možná ani neuvidí (jeho žena kvůli oční vadě není schopna sledovat filmy ve 3D a samotnému se mu do kina prý nechce) a o zakladateli studia Pixar Johnu Lasseterovi prohlásil, že vůbec neumí kreslit. Povídali jsme si dlouho, například o tom, že Tati scénář původně situoval do Prahy, Chomet ale příběh přemístil do Edinburgu („Je tam moře i kopce.“). Do Prahy ale vzkazuje, že je prý nesmírně krásná a třeba ji jednou nakreslí do svého filmu.

ZHANG YIMOU NATOČIL COENY

Na Berlinale dorazil nejslavnější čínský režisér všech dob Zhang Yimou. Chlapík, který si první foťák koupil za darovanou krev, musel čelit zákazům svých filmů v rodné zemi a sbíral jednu festivalovou cenu za druhou, už trochu zkrotnul. Od té doby, co dirigoval monstrózní zahájení olympiády v Pekingu, už není s čínskou vládní ganiturou tak na kordy. Při rozhovoru jsme mimo jiné probrali Avatara. „Zíral jsem na to s vytřeštěnýma očima,” líčil mistr velkolepých výtvarných filmů (Hrdina, Klan létajících dýk), „jen ten příběh se mi zdál takový příliš americký.” No, sám Zhang si pro svůj poslední film vybral také velmi americkou historku: natočil totiž remake filmu bratří Coenů Zbytečná krutost, vzal to velmi důsledně, celou vyvražďovačku zasadil do dobových čínských kulis a rozezněl parodickou strunu. Film nazval A Woman, A Gun and A Noodle Shop.

BANKSY

S napětím se čekalo, jestli do Berlína dorazí street artový umělec Banksy, aby uvedl dokument Exit Through The Gift Shop. Banksy ovšem dostál své pověsti i slibu, že se nikdy nikde na veřejnosti natož před médii producírovat nebude. Nepřijel. Novinářům poslal vzkaz – tradičně natočený tak, aby mu nebylo vidět do tváře a s modulovaným hlasem: ”Nic moc od toho filmu nečekejte.” Bylo to lehounce nadnesené, film je to pozoruhodný, ačkoli není ani tak o Banksym (jak by mohl), ale prostě o street artu. Cesta od malování sprejem po zdi s policií v zádech vede až k aukcím v Sotheby´s, kde za street art padají neuvěřitelné sumy. Pokud všechno klapne, mohli bychom dokument Exit Through The Gift Shop vidět na festivalu v Karlových Varech.

PROKLETÝ OSTROV

Po červeném koberci se na Berlinale prošel i Leonardo Di Caprio. Přijel s režisérem Martinem Scorsesem uvést film Prokletý ostrov. Di Caprio je jediný herec na světě, který je ve skutečnosti větší než na plátně. Zatímco všichni herečtí elegáni jsou ve skutečnosti střízlíci, Di Caprio vždycky udivuje svou chlapskou postavou. A v posledních letech také herectvím. Prokletý ostrov je dobový psychologický thriller, v němž dostal hodně vděčnou příležitost: hraje detektiva, který přijede vyšetřovat zmizení psychopatické vražedkyně z ostře střeženého vězeňského komplexu. Musí čelit nočním můrám, jež ho pronásledují od války, kdy osvobozoval vězně z koncentračních táborů. Je to intenzivní film, který hodně čerpá z estetiky paranoidních thrillerů z padesátých let. Už čtvrtá spolupráce Di Capria se Scorsesem a opět stojí za to. Celosvětová premiéra je už příští týden. I u nás.

HOUSENKA

Válečné trauma podruhé a docela jinak přivezl do Berlína japonský režisér Koji Wakamatsu. V jeho filmu Housenka figuruje válečný hrdina, který se z druhé světové války vrátí bez nohou, bez rukou, bez sluchu i hlasu. Oč ovšem ve válce nepřišel, je sexuální apetit. Tahle verze protiválečného poselství se v Berlíně nesetkala s moc vekým pochopením. Ačkoli porotě předsedá režisér Werner Herzog, který se filmovým extrémům nikdy nevyhýbal, třeba mu erotické hrátky s lidským torzem kápnou do noty. Otázkou ale je, co na to jeho kolegyně z poroty René Zellwegerová, tihle dva se přeci nemohou shodnout na ničem.

SHOOTING STARS

Pondělní večer patřil na Berlinale Shooting Stars, tedy deseti evropským hereckým nadějím. Jednou z nich je také Kryštof Hádek, který se spolu s ostatními představil mezinárodnímu tisku, absolvoval setkání s castingovými agenty a filmovými producenty. Tvrdil, že si to vysloveně užívá, a skutečně tak také působil. Nesedlo mu snad jen propagační focení s briliantovými šperky. I takové povinnosti holt vycházející hvězdy mají. Ve festivalovém deníku The Hollywood Reporter se Kryštof prezentoval tím, že má rád Jacka Nicholsona, jeho nejzásadnějšími filmy jsou Tmavomodrý svět a 3 sezóny v pekle a hrát bude cokoli, co ho bude bavit. Na Shooting Stars jsme měli hned dvojitou účast: pozvaná byla totiž i Aňa Geislerová, jedna z našich prvních Shooting Stars, která se až na místě dozvěděla, že jí připadla role moderátorky večera, na němž byly vycházející hvězdy dekorovány. Aňa je profesionálka, takže ji to zaskočilo jen nepatrně. Alespoň skutečně všichni mohli vidět její úžasné šaty, které si sama navrhla. Zatímco Aňa na pódiu hlavně mluvila, ceny mladým hercům předával jejich zkušenější kolega, proklatě sympatický Švéd Stellan Skarsgard.

ÚŽASNÝ STELLAN

Skarsgard měl do Berlína cestu hlavně kvůli norskému soutěžnímu filmu A Somewhat Gentle Man, který natočil Hans Petter Moland. Příběh chlapíka, který se po dvaceti letech vrací z vězení má úžasný a skandinávsky drsný humor. Byl to zatím jednoznačně nejpříjemnější zážitek ze soutěžního programu, i díky fantastickému Skarsgardovi. Shodla se na tom hromada novinářů, takže je záhadou, proč má v tuto chvíli Molandův film ve festivalovém deníku Screen vůbec nejhorší hodnocení ze všech soutěžních titulů. Je to typický festivalový paradox.

THE GHOST WRITER

Do Berlína dorazil Pierce Brosnan. A také Ewan McGregor. Naopak nepřijel režisér Roman Polanski, který dlí v domácím vězení. Premiéra jeho nového filmu The Ghost Writer se tedy musela obejít bez něho. Polanského zatkli kvůli známému hříchu z mládí loni koncem září, to už byl prý film takřka hotov. Co hotovo nebylo, dodirigoval Polanski z cely. Jeho producenti všechny ty zvláštní okolnosti podrobně vylíčili, Brosnan dodal, jak moc podivná situace to je a jak je mu to líto hlavně kvůli režisérovým dětem. A film? Po dvou historických látkách (Pianista a Oliver Twist) se Polanski vrátil ke klasickým thrillerům jaké točil kdysi (například Frantic). Ačkoli původně se mu chtělo opět do minulosti (projekt o zkáze Pompejí však ztroskotal), nabídl mu spisovatel Robert Harris jinou látku: příběh autora, který dostane za úkol přepsat paměti britského premiéra a při té příležitosti odhalí skandál. Vůbec to není špatné, což budeme moci posoudit v červnu.

KAWASAKIHO RŮŽE

Jeden z prvních filmů, který se letos na Berlinale promítal, byl jediný český zástupce v programu: Kawasakiho růže. Hřebejkův film byl prý vybrán především proto, že reprezentuje obraz české kinematografie a řeší české téma, jež je ovšem velmi dobře přenosné přes hranice. Kawasakiho růže se bude na Berlinale promítat celkem osmkrát, což je opravdu hodně.

První projekce v sále ZOO Palastu, kam se vejde takových dobrých 1800 diváků, sice nebyla beznadějně vyprodaná, ale plno bylo. Reakce byly spontánní a potlesk vřelý, rozhodně to byl úspěch. Na tiskovce pak Antonín Kratochvíl říkal, že je film naštěstí dobře sestříhaný, takže on – hrající fotograf – nemá ostudu. Martin Huba si pochvaloval, že pro herce není většího požehnání než dostat takovou roli, jakou dostal. A Jan Hřebejk reagoval na dotaz německé novinářky, proč se Češi nedokážou vyrovnat s minulostí, slovy: „Já to dělám, proč to nedělají i ostatní, fakt nevím.“ A dodal, že už se blýská na lepší časy, že už se snažíme vyrovnávat. Pak se všichni přesunuli do Vienna Baru na Kantstrasse, kde se celá ta sláva poctivě zapila. Někteří i na stole tančili, což bylo celkem půvabné, podstatnější ale je, že festival může českému filmu otevřít dveře do zahraničních distribucí a na další přehlídky.

POHORY MÍSTO LODIČEK

Jeden ze tří největších světových filmových festivalů slaví šedesáté narozeniny. Nadělil si k nim závěje sněhu. Klimaticky se tedy ničím neliší od festivalu Sundance, naopak se velmi liší od olympijského Vancouveru: je tu na čem lyžovat. Ačkoli berlínský festivalový dress code není nijak neformální a na premiéry předepisuje smoking a velkou večerní, letos se jako doplněk tolerují pohorky. Jsou nezbytnou výbavou, protože v Berlíně se sníh a led z chodníků zásadně neuklízí. Do kina se dá tedy jedině doklouzat.