Eliška Kaplický: Neuvěřitelný kocourkov

Oko nad Prahou uvidí zvaní hosté na zahájení Febiofestu, k běžným divákům se ale dostane až 15. dubna, kdy vstoupí do distribuce. Proč film zmizel z programu festivalu, původně se s jeho uvedením přece počítalo?

Dozvěděla jsem se, že byl kvůli stížnosti někoho z pražského magistrátu vyřazen z katalogu i z programu. Dost mě to zaskočilo, chtěla jsem film z Febiofestu stáhnout úplně, ale nakonec jsme se s režisérkou Olgou Špátovou dohodly, že ho na zahájení necháme. Bude to projekce pouze pro uzavřenou společnost. Doufám, že na ni pozvou představitele hlavního města. Mám takový pocit, jako by ten film pokračoval dál, dál se dějí naprosto nepochopitelné věci.

Co mohlo radní na Oku nad Prahou tak popudit?

Netuším, protože ve chvíli, kdy ta situace nastala, film neviděli.

Tak jim ho můžeme přiblížit, jaký film jste začala točit a jaký film nakonec vznikl?

Původně jsem si myslela, že natočíme naprosto nekontroverzní film o architektuře, něco ve stylu dokumentů BBC, které mapují vznik zásadních staveb. Začalo to tím, když mi Johan v Londýně poprvé ukázal návrh na Národní knihovnu. Hned mi bylo jasné, že to bude velká věc. Moc mu na knihovně záleželo, jako by to měla být jeho poslední velká mezinárodní soutěž. Oslovila jsem režisérku Olgu Špátovou a začali jsme točit 2. března 2007, kdy byly v Klementinu vyhlášeny výsledky architektonické soutěže. Johan byl nesmírně šťastný. Nikdo tehdy netušil, že by měly nastat nějaké zásadní problémy. Samozřejmě, Johan už toho měl hodně za sebou a nikdy to neprobíhalo naprosto hladce, vždycky se našli nějací kritici jeho práce, s nimiž se musel potýkat. Počítal třeba s tím, že stavba dostane nějakou přezdívku. Ale že to bude „chobotnice“, nebo dokonce „chrchel“ ... To ho nenapadlo ani ve snu.

Kdy se to zlomilo a vy jste pochopila, že všechno bude jinak, že vzniká jiný film, že knihovna má vystavenou stopku?

Bylo to asi dva dny po svatbě. Plánovali jsme cestu do Paříže. Pak ale přišla zpráva, že se Pavel Bém vrací z Moskvy, aby řešil kauzu Národní knihovna. Tehdy nastal primátorův obrat o sto osmdesát stupňů a začal ostře vystupovat proti knihovně, přestože předtím říkal něco naprosto jiného. Najednou se všechno otočilo, primátor začal mluvit za celou mezinárodní soutěž, za ministerstvo kultury, za celou vládu ... Přitom v jeho kompetenci byl pouze pozemek, jejž pražský magistrát přislíbil budově Národní knihovny. Tehdy jsme si říkali, že je to celé nedorozumění, že se to nějak vysvětlí. Ale ukázalo se, že je to boj. Šlo o to, jestli do toho boje Johan půjde, nebo jestli odjedeme na svatební cestu a necháme to být. Několik hodin jsme to řešili. Do toho neustále volali novináři. Johan neměl tiskového mluvčího, nebyl na takovou situaci vůbec připraven.

Ve filmu je naznačen zásadní obrat v událostech kolem knihovny, který nastal ve chvíli, kdy se do věci vložil prezident Václav Klaus. Poté, co prohlásil, že se mu návrh knihovny nelíbí, jako by mu všichni začali přitakávat. Naopak jako zastánce knihovny ve filmu vystupuje bývalý prezident Václav Havel.

Pro Johana byl Václav Havel jedinou morální autoritou v Česku. Nesmírně ho obdivoval, to, zač bojoval, jak se nikdy nesklonil. Navzájem o sobě věděli, Johan znal Havlovy hry, Václav Havel měl zas doma knihy o Future Systems, ale osobně se neznali. Dohromady je daly až události kolem knihovny. Pro Johana bylo důležité, že si mohli vyměňovat názory. Navíc Václav Havel Johana trochu vpravil do politické situace v Česku, která je pro člověka, jenž přichází zvenčí, velmi nepřehledná. Bylo to celé dost absurdní, Johan naprosto nechápal, proč je tolik politiků proti jedné knihovně a jednomu architektovi. Během natáčení filmu nás leckdo varoval, že by se to celé dalo zjednodušit na spor Klaus versus Havel. Ve věci knihovny to tak ale skutečně je: Václav Havel s projektem knihovny sympatizuje, kdežto Václav Klaus knihovnu napadl, o Johanovi tvrdil, že je arogantní, vystupoval proti knihovně s takovou vehemencí, že to nemohlo být jen tak. Muselo v tom být něco osobního.

Našli jste odpověď na to, co osobního v tom mohlo být?

Z několika zdrojů se potvrdilo, že za tím stojí Milan Knížák. On byl tím spouštěcím mechanismem. Pak už přišla lavina. Poté, co můj muž vyhrál soutěž, pozval pana Knížáka na oběd, chtěl mu projekt knihovny představit. Chtěl ho představit i prezidentu Klausovi, ale ten reagoval až na druhý dopis s tím, že nemá zájem. Nikdy se nesešli. Prezident Klaus dokonce několikrát Johana vyškrtl ze seznamu lidí navržených na státní vyznamenání. Nikdo z nich neznal ten projekt tak dobře, aby ho mohl napadnout. Knihovna prostě byla napadená, protože napadená být měla. Johan mohl sklopit uši a dělat, že se nic neděje. Ale on byl bojovník, nechtěl se vzdát, to mu nebylo vlastní.

Možná právě proto se dočkal kritiky, že je „málo Čechem“ ...

Že v té bojovnosti leckdo viděl aroganci, kterou mu tak vyčítal prezident Klaus? S Johanem jsme si říkali, jak to vlastně ten prezident myslí, když neustále říká, že je Johan arogantní. Jestli si nespletl význam toho slova. Je člověk, jenž si stojí za svou prací, arogantní? Ano, pokora je důležitá. Můj muž byl velmi pokorný a skromný člověk. Neměl to v životě jednoduché, vybral si tu těžší cestu. Spojovat ho s arogancí je absurdní.

Knihovnu nenapadli jen politici, ale i architekti, zpochybňovala se regulérnost soutěže.

To byla taková typická taktika jako z minulých časů. Když došly argumenty, tak se prohlásilo, že stejně soutěž není platná. Vlastně šlo o to, Johana pošpinit, vrhnout na něj stín, že vyhrál neprávem. Vlastimil Ježek, tehdejší ředitel knihovny, vystoupil před zastupiteli a vysvětlil jim všechny okolnosti soutěže. I tohle je ve filmu.

Máte představu, co nastane, až se film začne promítat?

Jsem hlavně ráda, že film půjde do kin a každý si bude moci udělat vlastní názor. Bez HCE bychom neměli distribuci, bez Mirka Soukupa by film neměl kampaň, ČT byla dobrý a věrný koproducent... Jsem si jista, že film rozpoutá další debaty o knihovně. Ještě ho skoro nikdo neviděl, a už vzbuzuje emoce. Spekuluje se o tom, že to bude politicky nevhodný film. Jsou to apriorní soudy. Jako když pan Knížák vyrukoval s transparentem, že knihovnu zpolitizoval Kaplický. To byl nesmysl. Jediné, co si Johan přál, bylo postavit knihovnu.

Milan Knížák s vámi při natáčení evidentně spolupracoval ochotně, objevuje se tam se svými komentáři dost často. Co ostatní odpůrci knihovny?

Skoro nikdo z nich před kameru nechtěl. Pavel Bém nás odmítl, Václav Klaus dvakrát odpověděl, že rozhovor neposkytne. Přitom my jsme o jejich názory moc stáli, v žádném případě jsme nechtěli udělat jednostranný film, nějakou oslavu knihovny, chtěli jsme zachytit vývoj té kauzy, kde zazní hlasy obou stran. Naštěstí byl pan Knížák dost vstřícný a dostal prostor, aby řekl všechny své argumenty. V ostatních případech jsme si museli pomoci archívními záběry ze zpravodajství, kde hlasy odpůrců zazněly. Ale podařilo se zaznamenat rozhovor Johana s Pavlem Bémem před jejich duelem v televizi Nova. To bylo dost důležité, z primátorových gest a mimiky se dá hodně vyčíst, ta slova vlastně nebyla ani tak podstatná, člověk pochopí, co se mu děje v hlavě. Že to nemůže být samo sebou, ještě nedávno tvrdil něco a teď najednou úplně otočil. Proč říkal na začátku, že knihovna bude architektonický skvost, na který bude Praha hrdá? Nejspíš proto, že si to opravdu myslel.

ELIŠKA KAPLICKÝ (31) vystudovala produkci na FAMU. Produkovala snímky A.B.C.D.T.O.P.O.L.(r. Filip Remunda, 2002), s režisérem Jordim Niubem dělala filmy Naplno (2002), Luxus (2003) a Nový český design (2004). Pro portrét Jana Kaplického s názvem Profil (2004) napsala scénář spolu s režisérem Jakubem Wagnerem. Patnáctého října 2007 se provdala za architekta Jana Kaplického, 14. ledna 2009 se jim narodila dcera Johanka. Tentýž den Jan Kaplický zemřel.

Takže podle vás dostal povel z nejvyšších míst, aby se stavěl k projektu knihovny kriticky?

Je samozřejmě pochopitelné, že se leckomu projekt knihovny nemusí líbit, ale ve chvíli, kdy to prohlásí prezident, má to docela jinou váhu. Někdo by mohl říct, že jako občan má právo se vyjádřit. Ale v každé normální zemi je názor prezidenta vnímán politicky. Přece si nemůže myslet, že jeho výrok nikoho neovlivní a neuvede věci do chodu. Takhle naivní, myslím, není nikdo. Ten film všechno zachycuje. Lidi rychle zapomínají a v tom filmu to všechno je. Proto jsem teď na sebe hrdá, že jsme vycítili, že tohle by se mělo točit, protože to není normální. Oko nad Prahou se dá vykládat mnoha způsoby. Někdo ho bude vnímat hodně politicky, jiný jako diskusi o tom, jestli máme nárok na jedinečné, originální, moderní umění, nebo jen na něco banálního.

Politický podtext ale ve filmu je, protože kauza knihovna prostě je politická. Film zachycuje i setkání Jana Kaplického s Jiřím Paroubkem. Jak vy osobně vnímáte, že se opozice za knihovnu postavila?

Je to alespoň nějaká podpora.

Věříte, že jde ČSSD skutečně o knihovnu, že to pro ni není jen populistické gesto, aby se udělala hezčí v očích voličů?

Po tom všem, čeho jsem na politické scéně byla svědkem, bohužel nemohu věřit nikomu nic. Johan byl z rodiny, kde skutečně šlo o to, co ta starší generace předá dětem, jaký odkaz jim nechá. A o to šlo i Johanovi, něco hodnotného tu zanechat. Nevím, oč jde politikům, kteří nechtějí knihovnu. Ale jisté je, že tu toho po nich moc nezůstane. Pokud by ČSSD knihovnu prosadila, alespoň by po ní něco zbylo. Co tu zbude po ODS? Tunel?

Jaká je aktuální situace kolem knihovny, pořád se snažíte o ni pečovat?

Pořád se snažím. Funguje nadační fond Pro knihovnu, jenž vypracoval cenovou rozvahu stavby v hodnotě 2,3 miliardy korun, není to žádné absurdní číslo. Dalším cílem je udělat projektovou dokumentaci. Doufám, že film ukáže, jaká knihovna mohla být. Proto jsme tam také dělali animace, na nichž je vidět, jak to celé mělo fungovat, jak skutečně měla knihovna vypadat. Pořád věřím, že jednou Národní knihovnu budeme mít. Třeba se postaví tak, jako se postavilo Národní divadlo, tlak vznikne zespodu, od lidí. Pro mě se teď uzavřela jedna kapitola, film. Jestli film knihovně jen trochu pomůže, tak budu šťastná.

A co další realizace posledních děl Jana Kaplického? Jak to s nimi vypadá?

V Itálii bude v roce 2011 otevřeno Ferrari muzeum, jež se už staví. Věřím, že se podaří realizace dvojité koncertní síně v Českých Budějovicích, tam je to otázkou peněz soukromých investorů. Pak je tu golfový klub a vila na Konopišti. Podstatná část Johanova díla bude k vidění na výstavě, kterou zahájíme v DOX den poté, kdy bude uveden film, 16. dubna. Výstavu připravuje Eva Jiřičná, budou tam Johanovy návrhy, takový průřez jeho dílem i všechno, co ho inspirovalo a ovlivňovalo.

Co myslíte, že by váš muž říkal na film Oko nad Prahou?

Myslím, že by z něj měl radost. Měl by takový kulišácký výraz a nejspíš by mě pochválil, že jsem byla statečná. Byl by rád, že kromě těch politických tahanic je to film i o lásce, o normálním životě.

Vypadal by váš život úplně jinak, kdyby kolem knihovny nevznikl takový humbuk a prostě by se začala stavět?

Asi bych byla pořád naivní a romantická duše, která věří, že se správná a kvalitní věc prosadí. Víte, ozvala se mi jedna americká produkce, že by měla zájem natočit tenhle příběh. Vlastně mě to potěšilo, je totiž vidět, že to není lokální téma. Ale snažila jsem se představit si, jak by s ním asi Američané naložili, jestli by vůbec dokázali pochopit všechny souvislosti, to, co se tady děje, ten neuvěřitelný kocourkov.