Divák č. 335 007: Kajínek konečně viděl Kajínka
Ve středu ve 14.45 se Jiří Kajínek dočkal projekce filmu, který by bez něj nebyl. Promítalo se ve věznici v Karviné za zvláštních opatření a v místnosti bylo kromě nejslavnějšího českého vězně ještě pár jeho kolegů; ti dostali kino jako odměnu za pěkné chování.
Sólo projekci pro Kajínka bachaři zatrhli, že prý by to bylo elitářské. Sami se ale taky přišli mrknout, někdo to přece musel dozorovat, co kdyby se ptáček zase rozhodl frnknout.
Atmosféra při projekci prý byla uvolněná (že by byl i popcorn na cola?), každopádně Kajínkovi sundali pouta a pak ho šoupli „na hanbu“, aby bylo patrné, že s ostatními nepeče. Režisér Petr Jákl byl nervózní: v koutku duše ho hlodala obava, že by se film Kajínkovi nemusel líbit. Přesto se pochlapil a vzal s sebou do vězení kameru, to aby mohl zaznamenat Kajínkovy případné slzy dojetí, které by se tak moc hodily pro film o filmu. Slzy byly, ale kamera je nesměla zachytit.
Škoda, byla by to jistě pecka, na které by se dalo něco trhnout: Kajínek dojatý nad svým filmovým osudem. Do kamery by říkal, že na plátně to bylo ještě lepší než ve skutečnosti, že Lavroněnko je sekáč a hraje ho fakt dobře, že takhle skvělý biják ještě neviděl…
Ať už nám Kajínkův osud připadá pohnutý nebo je nám ukradený, fakt je, že jako dojná kráva posloužil víc než dobře. Konečně mi Kajínka začíná být opravdu líto.
