Alláhovy dcery a příliš mnoho pánbíčků
Próza Alláhovy dcery renomovaného tureckého romanopisce Nedima Gürsela působí ponejvíce jako islámský rodokaps. Devětapadesátiletý autor byl ve své vlasti pro dva roky starý román soudně stíhán za „podněcování k nepřátelství, nenávisti a hanobení náboženství“, a to tak dlouho, až mu loni Svaz tureckých nakladatelů udělil Cena za svobodu projevu a soud jej zbavil viny.
Ve spletitém vyprávění se prolínají dvě linie – aktualizovaný příběh Ibrahima se synem Ismailem, jak byl přejat a rozvinut muslimy od Židů z vyprávění o Abrahámovi a Izákovi, a vyprávění o životě a činech Muhammadových v 6. a 7. století. Dochází k zajímavému propojení dvou historických rovin – raného středověku a epochy od I. světové války do padesátých let minulého století. Pokud jde o styl, lze říci, že se autor v narativní metodě nedostal přes rok 1850 – je to psáno takříkajíc „pro lidi“, ale nějaký umělecký impuls v románu nenajdete. A že se od té doby v literatuře něco dálo: Joyce, Mann, Hašek, Kafka, Beckett... U Gürsela však příběh odvíjí se postaru, aby si každý početl a nemusel namáhat rozum, natož představivost. Možná ale máme co dělat s jiným konceptem kulturního vědomí v zemi s islámskou tradicí, kde je literatura brána pouze jako cosi kratochvilného?
A kdo nakonec jsou Alláhovy dcery? V tzv. satanských verších, které Muhammad při pozdější redakci Koránu do knihy nezařadil, psal o předislámských božstvech pouštních Arabů. Není o nich mnoho známo, asi jedinou zmínku zanechal historiograf al-Masúdí v díle Rýžoviště zlata z 10. století. Hodna pozornosti je ale jiná věc: jak Nedim Gürsel v románu zmotal všechny bohy do jednoho guláše, výživného, až z něho jde hlava kolem. K ustáleným souslovím, jako jsou Svědci Jehovovi, Bratři Ježíšovi, Manitou&Co. tímto přibylo další, a zbývá se už jenom zeptat, zda se jedná o umění, nebo skrytou ideologickou propagandu. Zatímco umění patří k výtvorům lidským, náboženství se zaobírá nadsmyslovou skutečností, a pokud se tyto dva obory kontaminují, vzniká obvykle paskvil nebo kýč. Na můj vkus je v románu Alláhovy dcery tak „přebohováno“, až boha jeho!
Nedim Gürsel: Alláhovy dcery. Přeložil Tomáš Laně. Host, 2010. 248 s.
