Nader a Simin, odloučení

Nader a Simin, odloučení Zdroj: Asghar Farhadi

Berlinale 2011: Povinné vítězství íránského filmu

Darina Křivánková

O víkendu skončil v Berlíně 61. ročník filmového festivalu. Vyhrál ho íránský snímek Nader a Simin, odloučení. Snad ještě nikdy nebylo o držiteli Zlatého medvěda tak jasno. Ovšem ne proto, že by šlo o tak úžasný film, který by všem vyrazil dech.

 

Vítězství íránského filmu Asghara Farhadiho se předpokládalo jednoduše proto, že režisérův slavnější kolega Jafar Panahi, který byl členem poroty, do Berlína nedorazil. Měl k tomu dost dobré důvody: ve své vlasti dostal šest let natvrdo plus dvacetiletý zákaz výkonu profese, to vše za kritiku režimu. Přesto předsedkyně festivalové poroty, herečka Isabella Rossellini – vcelku naivně – stále doufala, že Panáhí do Berlína dorazí. Samozřejmě nepřijel.

 

 

Nicméně atmosféra solidarity s íránským umělcem a íránským lidem vůbec se vznášela nad festivalem po celou dobu jeho trvání. Takže ve chvíli, kdy byl odpromítán íránský soutěžní snímek a ukázalo se, že není špatný, bylo jasno. Nader a Simin, odloučení patří mezi filmy, jimž pracovně říkám observačně-rukodělné, to znamená, že režisér postaví kameru a pozoruje postavy, kterak vykonávají běžné každodenní činnosti, nejčastěji chodí po bytě z místnosti do místnosti a cosi přenášejí. V lepším případě – což byl naštěstí i snímek Asghara Farhadiho – se podaří mezi divákem a postavami navázat kontakt a může se stát, že přeskočí emocionální jiskra (mnohem častěji je nám ale dění na plátně vcelku ukradené).

 

 

Minimalisticky natočený příběh rozpadajícího se manželství patřil ale skutečně k tomu nejlepšímu, co letošní – velmi slabá – soutěž Berlinale nabídla. V dané konkurenci bylo také vcelku jasné, že si některou z cen (Velkou cenu poroty) musí odnést snímek maďarského samorosta Bély Tarra Turínský kůň. Byl to jediný film, který nabídl „podívanou“, osobitý filmařský styl, krásné, fotogenické, černobílé obrazy komponované ve velmi dlouhých záběrech. Tarr zůstal se svým snažením o filmové umění docela sám, dnes se jednoznačně preferují – pokud možno – politická témata, o ta jde především, jak jsou natočena, to už je celkem jedno. Škoda.