Jan Novák: Druhej Arnošt Lustig ze mě nebude
Prozaik a dokumentarista Jan Novák, autor románu Zatím dobrý o bratrech Mašínech, biografie Miloše Formana i dokumentů o policejním sledování či pivovarském působení Václava Havla, poskytl Reflexu rozhovor. Proč?
Nedávno totiž vášnivému hokejistovi a plodnému scenáristovi vyšla napínavá, částečně autobiografická próza Aljaška; jak říká autor, realita je v jeho díle vždy přítomná, protože „to, co napíše život, by si člověk nikdy neměl tu drzost vymyslet“. Podle Novákova ceněného „pravdivého románu“ o Mašínech zas letos začne Tomáš Mašín točit film. O tom, že „v tvorbě je potřeba bejt tvrdej a zabíjet svý miláčky, jak říkal Faulkner“, čtěte v Reflexu č. 9. A co se na papír nevešlo, vizte níže.
V devadesátým, když ty povídky vyšly tady, v Česku, jsem tu nebyl, takže jsem nic takovýho nevnímal. Ale je fakt, že kamarád Joska Skalník mě tehdy přemlouval, abych do knihy přidal slovníček, že prej nerozumí spoustě klíčových dialogů. Tak jsme ho tam dali. V Aljašce samozřejmě nic takovýho nebude – česká gramotnost, pokud jde o angličtinu, od té doby postoupila natolik, že to není potřeba.
Dělá vám po čtyřiceti letech ve Státech český jazyk problémy?
Od konce sedmdesátých let jsem psal v češtině jenom dopisy, takže abych řekl pravdu, na začátku jsem byl trochu nervózní – to když jsem psal po víc než pětadvaceti letech života v zahraničí poprvé zase česky, scénář filmu Báječná léta pod psa. Ale naštěstí jsem zjistil, že to tam furt prostě je. Ovšem například do češtiny se mi překládá blbě, kdežto z češtiny do angličtiny to plyne krásně. Bohužel jsem občas nucen přežvejkávat z angličtiny do češtiny svoje vlastní romány. On ten překlad je strašně citlivá záležitost – pár slov ujede do abstraktna a najednou to nemá šťávu. Takže české překlady přepisuju, přece jen to vyjde pod mým jménem a chci s tím být spokojenej. Není každej tak skvělej jako Jaroslav Kořán, takže nakladatelé už věděj, že je to se mnou těžký, a většinou mi dají nějakýho mladýho překladatele, kterej se kvůli přepisu neurazí. Mám teď na skladě takovej rukopis knížky, nonfikci o tom, jak jsem rozvážel v Chicagu prachy, ale budu si to asi muset přeložit sám, poněvadž o žádným dalším Kořánovi v Česku nevim.
V posledních letech hodně spolupracujete se svým synem Adamem. Točí s vámi dokumenty, Aljašku doprovodil svými černobílými fotkami. Potatily se vaše děti, pokud jde o kumšt?
Možná. Adam se v Americe dobře živí focením svateb na kšeft, ale dělá i jiný věci – nedávno na půlroční stáži na VŠMU natočil hodně zajímavej dokument, Ako sa pije v Banskej Bystrici. A dcera Sonja má ráda literaturu, zrovna tuším něco píše … Hokejem se může živit teď, dostal ji i na studia na Princeton, ale jednou bude muset přesedlat na něco jinýho. Je mi jedno na co, stejně jako je na nich, kde budou nakonec žít. Mluví oba česky a myslím, že ta dvojdomost je obrovsky obohatila. Adam do tří let komunikoval výhradně česky, což byl trochu problém – když jsme se stěhovali z města na předměstí, nechtěla ho žádná školka vzít, protože neuměl anglicky. Nakonec ho přijali na dva roky do bezvadný židovský školky, kde měli samý holčičky a potřebovali kluky. Byl tam třeba chlapeček, co mluvil jen rumunsky, nebo holčička, co mluvila jen hebrejsky. No a naše Sonja tam pak chodila taky. Na rozdíl od křesťanů se vás židi z podstaty věci nesnaží obrátit na svou víru, ale naše děti se s nimi přesto dost identifikovaly. Jednou se takhle díváme doma na zprávy, bylo tam zrovna něco o Izraeli, a asi sedmiletej Adam říká Sonje důležitě: „To jsme my!“ A já mu říkám: „No to teda nejsme.“ A on: „Jak to? No tak co jsme?“
Před rokem jste nabídl svůj scénář o bratrech Mašínech režisérovi 3 sezón v pekle Tomáši Mašínovi a natáčení prý má začít už letos na podzim.
Tomášův první film se mi moc líbil, tak jsme se domluvili, jenže Zatím dobrý je finančně hodně náročný projekt, ale snad všechno klapne.
Proč si to s Adamem nenatočíte sami?
Jednak bysme to neuměli, i když kdyby měl člověk kameramana, jako je Miroslav Ondříček ... Ale hlavně by nám na to jako začátečníkům nikdo nedal peníze. Produkční společnost Tomáše Mašína, Dawson Pictures, v tom na rozdíl od nás umí chodit.
Román Zatím dobrý jste psal původně v angličtině, jako So Far So Good, ale ani přes skvělý úspěch v Česku nenašel v žádné anglicky mluvící zemi vydavatele. Proč?
Myslím, že to v tý Americe nikdo nečetl, že to těm literárním agentům a vydavatelům přišlo moc tlustý a že je to pro ně odtažitá doba. Taky je to komplikovaný politicky – ten příběh je hodně pravicovej, ovšem v Americe čtou hlavně liberálové, tedy levice, a pravicově orientovaní republikáni nečtou prakticky vůbec. Ale Maďaři ten román přeložili, teď se na to dívají i Poláci … V Česku už Zatím dobrý zmizelo z pultů, i dotisky. Takže se chystám, že tu knihu letos trochu aktualizuju, protože jsem se za těch šest let od vydání dozvěděl spoustu nových věcí o vedlejších postavách a různých důležitých okolnostech.
Vy chcete rozšiřovat osmisetstránkový román?
No, jen o pár vět … Teda o takových pět procent. Ta látka si to zaslouží. Ale dělám to výjimečně, jen v tomhle případě – druhej Arnošt Lustig ze mě nebude, ten neklid v sobě nemám.
Celý rozhovor s Janem Novákem najdete v Reflexu č. 9 (vyšel 3. 3. 2011) nebo zde na webu v placené zóně.
