Nahrávky leží v kumbálu v newyorském Harlemu a čekají, až se změní doba a s ní i autorské zákony, abychom si mohli poslechnout unikátní rytmy jazzu od muzikantů, kteří je počátkem třicátých let stvořili.
Už je tomu hodně let, kdy jazz ovládal americká rádia a kluby. V té době jste mohli potkat na ulici Bennyho Goodmana nebo si zajít do hotelového lobby na Teddyho Wilsona. Louis Armstrong a Billie Holidayová na vás řinčeli ze všech gramofonů. A právě toho využil zvukový technik William Savory, jenž si nenápadně veškerá vystoupení, ať už byla kdekoliv, nahrával.
Než Savory zemřel, málokdo tušil, co všechno skrývá doma za poklady. Že měl „malou“ soukromou sbírku nahrávek, se vědělo. Po jeho smrti se však odkrylo bohatství, jímž jeho byt oplýval. Hromady a hromady nahrávek, jež skrývají poklad k nezaplacení. Byly pořízeny na všemožných místech, která vás jen napadnou. Zachycují neopakovatelnou atmosféru každého vystoupení. Kdo poslouchá jazz, jistě ví, že žádné vystoupení není jako to předtím. Je neopakovatelné. Plné improvizací, odboček či změn v rytmu. Nahrávky byly pořízeny z New Yorku, Chicagu, New Orleansu ...
Šest let po smrti autora nahrávek mají teď unikátní záznamy nový domov. Pod svou ochranu si je vzalo Národní muzeum jazzu v Harlemu. Když pracovníci postupně zjišťovali, že mají kolem stovky naprosto neznámých skladeb, přitom od fenomenálních hudebníků, padli doslova na zadek. „Máme skvost,“ komentoval to stručně Loren Schoenberg, ředitel jazzového muzea.
Ovšem to má háček. Vzhledem k tomu, že dnešní doba je jiná, mimo jiné jde i víc o peníze, neexistuje možnost, jak nahrávky distribuovat. Zjednodušeně řečeno, při každém vystoupení se toho událo tolik, že by si práva na každou minutu z nahrávek mohl údajně klást nárok vagón lidí. Což je důvod, proč se nových desek od největších z největších hudebníků hned tak nedočkáme. Jsme ve špatné době. Tak třeba si snad aspoň naše děti do rytmu nějakého futuristického hip hopu pustí dosud neslyšenou verzi „When the Saints go marching in ...“.
