Kde zůstaly ty dvě židovské rodiny ze sousedství?
Německý spisovatel Uwe Timm měl staršího bratra Karla-Heinze – hodného, poslušného, trochu bázlivého hocha. Za druhé světové války vstoupil Karl-Heinz do oddílů SS. Na podzim 1943 zemřel na následky zranění v Sovětském svazu. Amputovali mu obě nohy a chvíli to vypadalo, že přežije; těšil se, že se stane kožešníkem... Truchlící rodině zbyl nakonec po Karlu-Heinzovi válečný deník, jehož lakonické zápisy posloužily o několik dekád později benjamínkovi Uwemu jako podklad pro knihu o tom, že nejsnáze se neumírá na zranění z války, ale na jedovatý obsah věty „My jsme to nevěděli“.
Kniha Na příkladu mého bratra (před několika týdny ji vydal Doplněk, 2011) tak rozšiřuje publikace, v nichž si autoři nevyříkávají problematickou minulost svého národa jen prostřednictvím bezpečně fiktivních postav, ale řežou hluboko do masa vlastní rodiny. V této souvislosti si čtenáři nejspíš vzpomenou na nekompromisního Timmova generačního kolegu Niklase Franka (nar. 1939), jenž ve svých knihách Můj otec a Mojeněmeckámatka nectí otce ani matkou svou, jak mu rozhořčenost velí. Timm (1940) zvolil ve srovnání s Frankem méně konfrontační a více dokumentární přístup. Svého bratra sice neomlouvá, ale přes postavu tohoto mírného chlapce, který dělal jen to, co ostatní pokládali za správné, se snaží proniknout k hlubší podstatě vnitřně vynuceného národnostního nezájmu. Generace autorových rodičů si prožila první světovou válku a nelehké roky poválečné kolektivní viny. Svoje děti pak vedla k tomu, aby nedopustily, aby svět ještě někdy viděl Německo na kolenou. Timm se probírá předem naplánovanými roky ze života svého bratra a klade si otázku, kam sahaly možnosti jednotlivce v totalitním režimu. Neokázalou odpovědí jsou mu slova jeho matky:
„Matka, která se o politiku nezajímala, se neustále ptala na svoji vinu, ne nějakým sebetrýznivým rozjímáním, ale přece tak, že se sama sebe tázala: Co jsem mohla udělat, co jsem měla udělat? Přinejmenším se ptát, říkala. Kde zůstaly ty dvě židovské rodiny ze sousedství? Alespoň takové otázky měl člověk klást nejen sobě, ale také sousedům, a důsledně vzato každému. Teprve když se o něčem mluví, může se projevit nesouhlasný názor. (…) Zamlčování – to je zbabělost, jež se změnila v samozřejmost.“
V přístupu k vlastnímu zesnulému synovi však autorovi rodiče pochopitelně nejsou schopni odstupu; podle nich je totiž nutné rozlišovat mezi SS a Zbraněmi SS. Obyčejní vojáci přece nic nevěděli, dělali jen to, co měli přikázáno. Kdyby Němci věděli, co se s Židy děje, tak by přece… Něco by se stalo. Určitě. Nevyhnutelné pohrdání generací vlastních rodičů, která se v očích svých nesmlouvavých dětí o nic nepokusila, pak podle spisovatele vedlo k revoltám a bouřím 60. let. Tato mohutná manifestace nebyla jen projevem nespokojenosti se stavem světa, Timm v ní vidí odpor proti pokolení otců, již selhali na všech frontách. Ve své knize se pak za ně snaží dobojovat bitvu, na niž už nezbyly síly.
