Brno má operní hvězdu první velikosti
A pak, že se zázraky nedějí. V Brně se jeden stal zrovna minulý víkend při představení Verdiho Nabucca, kdy Janáčkovo divadlo zažilo několik minut trvající standing ovation. Ano, konzervativní Brňané byli zpěvem sólistky brněnského Národního divadla Csilly Boross tak uneseni, že nejen aplaudovali vstoje, ale dokonce během představení i několikrát fascinovaně řvali „bravo“.
To se mi v Praze za více než třináct let navštěvování všech myslitelných (někdy i téměř nemyslitelných) kulturních stánků nestalo ani jednou. Tedy s výjimkou koncertu Magdaleny Kožené, kdy však povstali k závěrečnému potlesku pouze někteří. Kolegové, jimž jsem svůj objev sdělila, mi obratem poskytli několik odborných vysvětlení, proč by oni na mém místě z „tyjátru“ v Janáčkově divadle tak překvapení nebyli.
A že to tedy hvězda je, o tom nepochybuji. Zpívala spolu s dalším držitelem ceny Thálie (Csilla ji dostala v roce 2009) Richardem Haanem a i když všichni ostatní sólisté Nabucca byli dobří, jakmile drobná Maďarka vstoupila na jeviště, přestali existovat. Csilla Boross totiž nejen božsky zpívá, její zpěv má také nekonečnou škálu výrazů a ona sama je i dobrá herečka. Předvedla tedy to, co dělá z opery událost, která se dotýká lidských srdcí. Czilla totiž umí svým hlasem a projevem za srdce chytnout. Jako jedna z mála.
