Okamurova pomsta
Senátor Okamura podal, jak se ostatně dalo čekat, stížnost k Ústavnímu soudu na své vyřazení ze seznamu prezidentských kandidátů. O vyřazení rozhodl Nejvyšší správní soud podle platného zákona. Okamura napadá způsob, jakým byl vyřazen, sám zákon i příslušné pasáže v Ústavě ČR. Hovoří o „politickém spiknutí“ proti své osobě.
Senátor Okamura měl jako jediný z vyřazených tří kandidátů jakousi šanci. Výrazně uspěl už na podzim ve volbách do Senátu a měl i pro prezidentskou volbu slušné preference už v době, kdy ještě sám nebyl rozhodnut, zda se kampaně zúčastní.
Navíc je velmi výrazný sběrač protestních hlasů a ostrý kritik poměrů v ČR od A až do Z. Přitáhl by zjevně zejména hlasy těch, pro něž je u nás po listopadu 1989 až příliš demokracie, neboť se příliš hovoří o tom, co prováděli před tím, a zároveň příliš málo na to, aby to mohli provádět i nadále.
Od Miroslava Sládka se liší větší uhlazeností a tím, že nezdůrazňuje šovinistické momenty (tuto parketu ostatně už dávno obsadila paní Bobošíková). Vzhledem k tomu je tvrzení o politickém spiknutí jen dalším kamínkem do mozaiky jeho politického image.
Ústavní soud je nyní ve složité situaci: do první prezidentské volby zbývá už jen pár dní, a pokud nestihne rozhodnout, může vydat předběžné opatření, jímž volbu odloží.
Tím podstatně zvýší už tak dost velký chaos na české politické scéně. To stěžovateli nevadí, „právnické principy jsou důležitější“. Postoj podle zásady „fiat justitia, pereat mundus“ je v souladu s jeho dosavadní profilací a zároveň vytváří příznivou živnou půdu pro jeho další politické aktivity.
Ústavní soud už podobně rozhodl jednou, na podzim roku 2009, kdy fakticky pozdržel konání předčasných voleb po pádu Topolánkovy vlády, o rok prodloužil přechodné vládnutí Jana Fischera (Okamurova nynějšího konkurenta v a soutěži o Hrad) a nechtěně přispěl k potupné porážce tehdejšího předsedy ČSSD Paroubka v posunutých volbách na jaře 2010.
Tomio Okamura je na tom docela dobře, nemá totiž co ztratit: v prezidentské volbě by možná prošel do druhého kola, ale rozhodně by neměl šanci vyhrát proti Fischerovi, a tím méně proti Zemanovi, který je soft varianta toho, co dělá on, a český volič dává obvykle přednost soft variantám.
Pokud bude opravdu vyřazen, daleko výrazněji na sebe upozorní a vytvoří si předpolí pro další politickou aktivitu. Pokud se mu přitom ještě podaří volbu odložit, odnese to Česká republika – to ale bývá populistům jedno.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
