Fantastická kampaň očima Jana Šibíka
Prezidentská kampaň se táhla dlouhé měsíce jako med. Teprve v závěru nabrala dech, ale pak měla strhující tempo. Postaral se o to nejen horečný nástup do té doby poklidně klimbajícího Karla Schwarzenberga, ale i prudký pád horkého favorita Jana Fischera, který se v posledních minutách klepal, zda má vůbec šanci dostat se do druhého kola. U všeho důležitého byl fotoreportér Reflexu Jan Šibík.
Takové drama tu už dlouho nebylo. Jako by se po dlouhé době do české politiky vrátil duch počátku 90. let, kdy se o politiku zajímal skoro každý. V tom byla uplynulá prezidentská kampaň fantastická. Znovu nám připomněla, v čem spočívá krása demokratické soutěže.
BÝVALA TO RUTINA
V uplynulých skoro dvaceti letech jsme si zvykli na vypjaté souboje mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem, kteří se poprvé významně střetli v parlamentních volbách v roce 1996, kdy dnešnímu prezidentovi poprvé začaly docházet síly a jeho současný potenciální nástupce nastoupil cestu do čela vlády. Povedlo se mu to sice až o dva roky později, ale ani v roce 1998 nepostrádaly volby vyhrocený konflikt.
Nešlo ovšem o souboj mezi Zemanem a Klausem, ale hlavně o střet na pravici, kde proti sobě stála na jedné straně Klausova ODS a na straně druhé její odpadlíci sdružení v Unii svobody. A opět to bylo drama, na jehož konci spolu Klaus se Zemanem podepsali dohodu o rozdělení moci, jež nadlouho poznamenala tvář české politiky, možná dokonce celé společnosti.
V roce 2002 předal Zeman žezlo předsedy ČSSD Vladimíru Špidlovi a pomalu se chystal na odpočinek. Nikoli však na Vysočině, kam se nakonec musel uchýlit, ale na Pražském hradě, kde chtěl vystřídat Václava Havla. Zatímco Špidla Klause v parlamentních volbách v roce 2002 dokázal porazit, Zeman svůj souboj o prezidentský úřad s Klausem o necelý rok později prohrál.
Možná nepočítal s tím, že slabý, ale o to upřímnější Špidla dokáže Klause porazit, možná nedocenil míru nenávisti vůči své osobě v řadách svých spolustraníků. Každopádně pro něj ten příběh skončil tragicky a na dlouhou dobu se z veřejného života pakoval do své nory na Vysočině. Ale pořád trpělivě čekal na svou příležitost.
Mezitím se tu však odehrávala jiná dramata. V roce 2005 na politickém nebi zazářila kometa jménem Jiří Paroubek a my se v následujícím roce stali svědky další vypjaté předvolební kampaně, v níž proti sobě stanuli Jiří Paroubek s Mirkem Topolánkem. Jak známo, skončilo to plichtou. Možná i proto, že se z kampaně vytratil autentický bojový duch.
Byl to jen souboj marketingových týmů, chyběla v něm silná idea, občanské odhodlání, že o něco opravdu jde. A také moc nešlo. Paroubek s Topolánkem byli stále ve vleku opoziční smlouvy uzavřené jejich předchůdci, dohoda o rozdělení moci, tentokrát už ovšem jen neformální, se možná ještě prohloubila. A s tím také rostla korupce.
Jenže ani volby v roce 2010 veřejnost nijak zvlášť nezmobilizovaly. Nový předseda ODS Petr Nečas se postavil Jiřímu Paroubkovi, a prohrál. Zklamaní voliči se však pustili do experimentu a díky tomu se dostaly do Parlamentu nové strany. No, řekněme spíš staronové, nebo ještě lépe zmutované. Ale zase to nebylo žádné drama. Možná jen pro Jiřího Paroubka, který se definitivně klidil ze scény.
SKUTEČNÁ MOBILIZACE
Až letos, když lidem konečně došlo, že si budou poprvé v historii přímo volit svého prezidenta, se zas něco zlomilo. Nejdřív jsme viděli rezignaci způsobenou volebními průzkumy, jež naznačovaly, že se vlády nad Pražským hradem ujme buď Miloš Zeman, nebo bývalý úřednický premiér Jan Fischer.
Ten první je už dobře známým spojencem Václava Klause a ten druhý se zas nejvíc proslavil, když si o něj Mirek Topolánek nešikovně zformulovaným výrokem zlomil politický vaz. Ale ta Topolánkova slova zůstala někde hluboko v paměti českých voličů. „Když jde do tuhého, Fischer uhne,“ řekl tehdy Topolánek. Jenže Fischerovi se tu vlastnost dlouho dařilo před voliči maskovat. Až v závěru kampaně vyplula na povrch jako tříska ze zhnisané rány. A s ní také otázka, koho volit. Napětí se dalo krájet.
Roithovou? Schwarzenberga? Dienstbiera? Franze? Slyšeli jsme desítky a stovky argumentů pro i proti. Aktivní voliči s menším i větším vlivem na veřejné mínění se pouštěli do složitých kombinačních her a návodů, koho volit, aby se do druhého kola dostal jejich vysněný kandidát.
A do hry konečně s plnou silou vstoupily i sociální sítě. Na Facebooku a Twitteru lidé vášnivě debatovali, věšeli si na své stránky nejrůznější obrázky a hesla. Rozhořela se digitální kampaň, jakou jsme tu ještě neměli. Mohli jsme ji jen závidět Američanům, kteří si ji poprvé pořádně užili při první volbě Baracka Obamy v roce 2008. Teď už ji máme i my.
Nejsilnější mobilizaci jsme v uplynulých týdnech viděli v táboře Karla Schwarzenberga, jenž už sice asi vyčerpal svou záruční lhůtu, ale spontánní projevy podpory k jeho kandidatuře byly v některých okamžicích až dojemné. Na pár týdnů se stal stárnoucí vůdce TOP 09 pouhým Karlem, nositelem odkazu Václava Havla.
Ale stejně autentická byla i kampaň Vladimíra Franze. Vyrostla zdola, což je její největší hodnota, jež dává české demokracii naději i do dalších let. Ať už totiž vyhraje kdokoli, máme tady novou generaci, která je schopna vytvořit politické hnutí a mobilizovat občanskou společnost. V tom je nejcennější hodnota strhující prezidentské kampaně, jež se blíží ke svému konci. Užijme si ji, možná je to zas na dlouhou dobu naposledy.
