10 kroků, jak zvolit prezidenta a nezbláznit se při tom

1. Rozhodnu se, jestli půjdu volit. Připomínám, že nevolit je zcela demokratická možnost a neměli by vás za to vyhodit z práce, i když to teď tak vypadá.

 

2. Zcela svobodně si vyberu jednoho ze dvou možných kandidátů, protože každý z těch dvou bude stoprocentně lepší než Hácha, Husák nebo Zápotocký.

 

3. Nenechám se ovlivnit hysterickou kampaní, že jeden nebo druhý nepatří do civilizovaného světa. A je úplně jedno, jestli první dáma mluví pouze německy, anebo je nezvěstná, kdo má jakého tchána a kdo se hůř obléká.

 

4. Vypíšu si kladné stránky Miloše Zemana i Karla Schwarzenberga, protože jich oba mají hodně, a schválně vynechám všechno negativní.

 

5. Pominu, že moje argumenty sdílí i nějaký trotl. Jde o ten názor, ne o to, jestli ho říká Petr Rychlý, nebo Jiřina Bohdalová.

 

6. Nebudu nikomu říkat, koho jsem volil, protože to je moje právo. Tím pádem si ušetřím dva tisíce hodin času, jak se na Facebooku obhájit před zdivočelou kulturní frontou/antikalouskovskou gardou. Do budoucna si tím ponechám otevřenou možnost zahrát si hlavní roli v seriálu Zdivočelá země/pouštět dětem Křemílka a Vochomůrku.

 

7. Budu se modlit, že v sobotu 26. ledna odpoledne tohle všechno pomine a lidi budou mít zase svou tvář v profilech na Facebooku.



8. Budu věřit, že jeden z těch moudrých starých mužů, který se stane prezidentem, skončí hysterii rozdělené země a vynaloží všechen um na to, aby se vyblázněná společnost uklidnila.

 

9. Těším se, až poražený kandidát velkoryse uzná porážku a zvesela přijde do volebního štábu svého rivala pogratulovat a nabídnout své služby. Tím vypálí rybník všem, kterým historicky první přímá volba prezidenta zatemnila mozek.



10. Také se těším, že zase bude možné říkat, co si myslím, a že mi tisíce lidí, které neznám, přestanou říkat, co mám dělat, jinak jsem idiot.

 

Hodně štěstí!