Předplatné
Také mělnický princ Jiří Jan Lobkowicz by mohl kandidovat na český trůn, z jeho nové choti – operní pěvkyně Zdenky Belas by byla královna k nakousnutí

Také mělnický princ Jiří Jan Lobkowicz by mohl kandidovat na český trůn, z jeho nové choti – operní pěvkyně Zdenky Belas by byla královna k nakousnutí • Zdroj: Fotomontáž Květoslav Popelka / Profimedia.cz

Karel Habsburský (1961). Celým jménem Karel Habsbursko-Lotrinský je vnukem posledního rakouského císaře Karla a prvorozeným synem Otty Habsburského (má pět starších sester). V případě obnovení monarchie je nejlogičtějším a z hlediska důsledné legality jediným adeptem na český trůn. „Posledním českým králem byl Karel a bez ohledu na časovou prodlevu stále platí nástupnický řád. Český sněm měl právo volit krále pouze v případě vymření habsburského rodu,“ vysvětluje historik Jiří Rak. Karel Habsburský působil jako poslanec Evropského parlamentu, předtím dokonce moderoval televizní soutěž. Ve vrcholné politice vydržel ale pouhých pět let. Po skandálu, jenž souvisel s financováním jeho volební kampaně, jej rakouští lidovci znovu nenominovali a Karlem sestavená monarchistická kandidátka ve volbách do Evropského parlamentu zcela propadla. Nejstarší syn Karla Habsburského – Ferdinand Zvonimír (1997) – se po otcově smrti stane hlavou habsburského rodu a zároveň případným následníkem.
Zdeněk Svěrák (1936). Eventuální Antiklaus na českém trůnu. Laskavý humor, patriarchální vzezření. Didaktické schopnosti – monarchovy diktáty by jistě přispěly ke zlepšené úrovni pravopisu v celém království. Otázkou je, zda by v poddaném lidu vzbuzoval dostatečný strach.
Václav Klaus (1941). V současné době není zřejmě v České republice člověk, jenž by lépe – přinejmenším svým formálním vystupováním – ztělesňoval archetypální představy o králi a císaři. Prošedivělý muž renesančního rozhledu, hovořící řadou cizích jazyků, autor dnes již legendárních cestopisů, v nichž kromě neobyčejného postřehu („oceán je velký“) uplatňuje také nebývalou znalost zvěře („labutě jsme žádné neviděli, ale zato jsme viděli delfíny“) i výroků, které bezprostředně ovlivnily společenské paradigma a další směřování České republiky („Džíny jsem měl a mám, ale nikdy jsem neměl džínovou bundu“). V neposlední řadě je Václav Klaus k úloze krále předurčen tím, že o sobě rád hovoří v množném čísle (plural majestaticus), což v Česku naposledy praktikoval Jan Werich, ovšem v pohádce.
Miloš Zeman (1944). O tom, že úřad českého, dříve československého prezidenta nese od dob Masaryka mnohé monarchistické rysy, bylo leccos napsáno. Avšak v posledních týdnech vykročil Miloš Zeman ve stopách Františka Josefa I. s nebývalou razancí, když jmenoval vládu, jež nemá oporu v Parlamentu, byla dokonce ustavena proti jeho vůli. Již zmíněný americký historik Eagle Glassheim píše o situaci v rakouské části monarchie na konci devatenáctého století: Vláda se „řídila pokyny císaře, nikoli parlamentu. Když se fungování parlamentu ocitlo ve slepé uličce (k čemuž docházelo často), vláda jmenovaná císařem mohla podle 14. článku ústavy z roku 1867 vládnout bez voličského mandátu.“ Srovnání se přímo nabízí.
František Josef I. hovořil výborně česky, žádné šišlání: „Vy dóbra sokolovna ...“
13 Fotogalerie

Hledá se český král

DAN HRUBÝ

Je v tom sentiment, slabost pro pohádkové příběhy a nejspíš i závist. Sledujeme osudy královských rodin v Británii, ve Španělsku, v Nizozemsku nebo Belgii, narození následníků trůnu i vznešené abdikace, svatby a stejně velkolepé pohřby a napadá nás: Není právě monarchie lékem na marasmus a bídu našeho politického života? Tím, co nás dokáže sjednotit, naplnit život společnosti smyslem překračujícím všední každodennost, která tak často zavání přízemností? Ano, není čas na snění o znovunastolení monarchie, na hledání českého krále?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Více informací

Doporučujeme

Články z jiných titulů