BOHUMIL PEČINKA: O Nečasově smilstvu, fotbalu jen pro rozhodčí a spin doctoringu

Nejvlivnějším článkem v posledních dnech nebyl nějaký souvislý text, ale titulek, který dal editor PRÁVA ke včerejšímu otvíracímu článku o písemném rozsudku soudkyně Králové ve věci údajného zneužívání vojenské rozvědky. Titulek zněl - Osvobozující verdikt v kauze Nagyová: Nečas to vzal na sebe a soud mu uvěřil. Tento titulek proletěl světem sociálních sítí už o den dříve na serveru NOVINKY.CZ a rozhodujícím způsobem ovlivnil referování o padesátistránkovém rozsudku pražské soudkyně, který převzala téměř všechna média.

Pěkně se na tom dá ukázat, co je to tzv. spin doctoring. Ve světě všeobecné přeinformovanosti zpravidla vítězí první výrazné tvrzení, které pak v různých podobách další média rozžvaňují do neurčita. Sedím před padesáti stránkami rozsudku soudkyně Králové (více v příštím tištěném Reflexu) a odpovědně tvrdím, že obsah jejího zdůvodnění k inkriminovanému titulku má k sobě tak daleko jako voda k vodce. Ano, ve vodce je také malé část vody, ale zkuste vypít dvě deci jednoho a druhého a pak napište několik rozdílů. Zjistíte, že jde o dva paralelní světy. Ve světe „headlines“, „spotlines“, „hot news“ a „prime times“ je však vodu a vodku možné vydávat za podobné nápoje a ještě s tím mít úspěch.

Naštěstí část čtenářů bude v každé době chtít jít pod povrch, vidět svět složitěji, než že někdo někomu uvěřil, v pojetí PRÁVA nalítl. Vždycky tu budou ostrovy „pozitivní mediální deviace“, které bude zajímat, co jsou podstatné části obžalovacího spisu o 3500 stranách, které po pětiměsíčním soudním líčení soudkyně Králová odmítla mj. se slovy, že jediné, na čem se s žalobci shodla bylo, že tři obžalovaní vojáci (Páleník, Pohůnek, Kovanda) byli úřední osoby.

To není o víře, ale množství důkazů, které měli před soudem žalobce Ištvan a policista Šlachta předložit. Když se ukázalo, že i korunní svědek obžaloby (generál Pilc) vlastně svými neurčitými výpověďmi svědčil de facto ve prospěch obžalovaných, prostě spadla klec. To není o víře nebo dobré vůli, ale o řeči paragrafů a trestním právu, podle něhož musíte dokázat úmysl. A když nemáte dost důkazů, tak nechoďte k soudu. Tečka.

Obžaloba se namísto toho před soudem vyčerpávala přehráváním záznamů intimních mobilních rozhovorů Nečase a Nagyové, což je možná hřích ve smyslu morálním, ale ne trestněprávním. Takže jediný úspěšný rozsudek v celé kauze je nad osobním životem Petra Nečase a jeho milenky a bývalé šéfky sekretariátu. V zemi, kde nevěra je považována za symbol demonstrace síly, je to paradoxní, ale je to tak. Proto nepřekvapí články, jako v dnešních LIDOVÝCH NOVINÁCH s titulkem „Paralelní život „pan Čistého.“ Expremiér Nečas je zde na třech velkých fotografiích se svou bývalou manželkou, a zatímco se tento pár středního věku usmívá do objektivů fotoaparátů, děje se v jejich zákulisí něco strašného – smilstvo, až to bere dech, a slušný člověk si musí odplivnout. Tak takhle žijí, panečku, naši politici.

Praví vládci fotbalu

Jako bomba působila pondělní zpověď mezinárodního fotbalového rozhodčího Libora Kovaříka v deníku SPORT. Kovařík zde naznačuje (bohužel zatím jen naznačuje) způsob výběru, školení a nominací rozhodčích na fotbalová utkání. Popsal to, co v obecné rovině každý fotbalový fanoušek ví: komisi rozhodčích neřídí Dagmar Damková, ale její partner a místopředseda Fotbalové asociace Roman Berbr. Používá přitom všechny metody, které se naučil v době práce u komunistické Státní bezpečnosti (StB), přičemž Damková si zatím jezdí po světě a hraje evropskými institucemi tolik žádanou roli ženy, která uspěla v mužském světě fotbalu. Kdyby byla navíc lesbické orientace, její sláva by byla ještě větší a na cestách by zřejmě trávila celý rok. To by pak rozhodčí skutečně poznali, jak chutná železná pěst Romana Berbra.

Po Kovaříkově svědectví ve SPORTU, které převzala všechna média, se však nic zvláštního nestane. Důvody jsou dva. Jednak bývalý rozhodčí jen naznačil mechanismy delegování a ovlivňování rozhodčích, ale to podstatné si přece zatím jen nechal pro sebe. A co je to podstatné? Začneme oklikou.

Zlo-pověstný Berbr není člověk, kterého by do českého fotbalového světa seslal Putin nebo Krejčíř. Je to organický produkt situace, kdy bývalí rozhodčí ovládli všechny rozhodovací stupně fotbalového světa a přizpůsobují si ho k obrazu svému. Jejich většinová mentalita v Česku není taková, že jsou součástí fotbalu, oni cítí, že mají „vedoucí úlohu“ a ti milionáři, co v první lize běhají po hřišti a dávají góly, jim jejich svět přece nebudou kazit. Dokud český fotbal bude institucionálně ovládán garniturou bývalých rozhodčích, vždycky budou v čele stát horší nebo lepší Berbři, protože oni mají rozhodující hlas na valné hromadě. Co na to bývalí fotbalisté, sponzoři, majitelé klubů a fanoušci?