DAN HRUBÝ: Blbec na náhrobku, drama v ČT a spása z OSN
Pozoruhodným projevem nadutosti je epitaf, jejž pro svůj náhrobní kámen vymyslel Miloš Zeman. Hovořil o něm ve víkendovém vysílání Frekvence 1 s tím, že přemýšlení se věnoval o dovolené. „Zde leží člověk, který každého blbce rozzuřil do nepříčetnosti.“
Za blbce tak šmahem pasoval všechny své odpůrce, kteří mu ukázali na českých náměstích červenou kartu, každého, koho se dotklo a urazilo prezidentovo potácení nad korunovačními klenoty, když předtím zvesela popíjel a prozpěvoval na ruské ambasádě, onu jím tolik vysmívanou pražskou kavárnu, ale třeba i doktory, jež rozpálila prezidentova úvaha o neškodnosti kouření.
Navrhuji založit nové hnutí: I já jsem blbec z pomníku!
Jako každou neděli dozvěděli jsme se i včera ve večerních Událostech ČT, co je nového na našich dálnicích. Od chvíle, kdy se začalo s rekonstrukcí hlavního dálničního tahu, je reportér stojící na mostě s proudem aut v pozadí nedílnou součástí veřejnoprávního zpravodajství České televize. Tentokrát s drobnou změnou – nestál u D1, nýbrž u D2. Naopak stejné bylo konstatování, že „provoz je překvapivě plynulý a kolony se netvoří“.
Taková zpráva s člověkem otřese.
Uvidíme příští neděli.
Pravidelné dálniční zpravodajství doplnila ČT dalším z oblíbených témat – totiž obsáhlým blokem o počasí. V něm jsme se – pokolikáté už — dozvěděli, že „padaly teplotní rekordy“, což dokumentoval rozhovor s hráčem minigolfu na Brněnské přehradě.
Ano, tak vypadají zprávy ve světě, ve kterém se díky bohu nic podstatného neodehrává, v němž nehrozí žádná nebezpečí a vůbec se nedějí špatnosti a nespravedlnosti.
Jenomže ony se dějí. Dokonce víc než kdy jindy – to jen ČT zaměřuje svůj čas a energii na přípravu jakéhosi spotřebitelského magazínu pro malou českou kotlinu a malého českého člověka v ní. Tomuhle magazínu říká hlavní zpravodajská relace Události.
Jiří Pehe přináší v dnešním Právu názor, jehož praktická aplikace nahání hrůzu. Upozorňuje na nefunkčnost Rady bezpečnosti, jež v posledních letech jen obtížně hledá shodu – a očividně by ji nenašla ani teď, při schvalování jakkoli omezené vojenské intervence do severní Afriky, respektive na Blízký východ s cílem vytvořit nárazníkové pásmo mezi Evropou a přívalem migrantů. Rusko bude proti (snad jedině, že by se v Kremlu přemluvil Miloš Zeman). Chaos v Evropě mu vyhovuje.
Jenomže tuto nefunkčnost lze podle politologa obejít. Ve svém komentáři píše: „Už v roce 1950 byla většinou členských zemí OSN schválena rezoluce 377 A, známá pod jménem Uniting for Peace (Sjednocení pro mír). Praví se v ní, že pokud se stálí členové RB nemohou shodnout na společné akci k ochraně mezinárodního míru a stability, Valné shromáždění OSN může na návrh většiny členů RB (bez možnosti zablokovat ji vetem stálého člena) nebo na žádost většiny členských zemí OSN vzít věci do svých rukou a prostou většinou rozhodnout.“
Potíž je v tom, že v roce 1950 měla OSN pouze pár desítek členů, zatímco dnes jich má takřka dvě stovky. A jaká rozhodnutí jsou schopné Valné shromáždění a jím volené orgány přijímat, lze celkem dobře doložit na zprávě Komise Spojených národů pro postavení žen z letošního března. Ta totiž pod předsednickým vedením Íránu či Súdánu došla k závěru, že jedinou ze 193 zemí, jež hrubě porušuje práva žen, je Izrael.
Představa, byť jen teoretická, že by při rozhodování o nějaké vojenské intervenci mohlo Valné shromáždění v současném složení obejít Spojené státy nebo Velkou Británii, se tak jeví naprosto šílená.
