Tvrdě pracující důchodkyně

Psal se rok 1996. Na pracovní stůl mi dorazila výjimečná pozvánka. Na tvrdém kartónu, pod vyraženým emblémem se zlatou korunkou a písmeny E II R, se psalo: On the occasion of the Visit of Her Majesty Queen Elizabeth II and His Royal Highness The Prince Philip, Duke of Edinburgh The Master of the Household is commanded by The Queen to invite Ms Jana Bendová…

Pozvánka od královny Alžběty! Tehdy, v březnu, přijela jako první britská korunovaná hlava na státní návštěvu zemí Koruny české. Pro plebejské Čechy a Moravany, kteří si jinak z autorit hlavu nedělají, to byla velkolepá událost. Promluvila v Hovorech z Lán, prezident Havel se svěřil, že jeho pes Ďula královnu nekousl, neboť pochopil, že královna má dobrý vztah ke psům. Miloš Zeman kvůli ní předčasně ukončil mítink v Edenu, aby se stačil navléknout do smokingu, premiér Klaus jí daroval broušenou mísu, na hradní večeři podávali svíčkovou a pečené kuře.

Ten rok nebyl pro Její královskou Výsost dobrý. Soudy rozvedly manželství jejích dvou synů, Charlese i Andrewa, a BBC hlásila, že těsná většina Britů si nepřeje pokračování monarchie. Novinářům pozvaným do Lichtenštejnského paláce byly republikánské nálady Britů fuk. Narozeni vesměs za panování krutosměšných komunistických papalášů jsme viděli tváří v tvář opravdovou noblesu. Po pečlivě nacvičeném představování nastala „volná debata“. Zeptala se mě, o čem píši. Žádné formální „Really? (Opravdu?“), ale skutečný rozhovor! Dodnes se zpotím, kdykoli si připomenu drobnou chybu, kterou jsem ve své nervozitě před tou dámou v modrém kostýmku vykoktala. Ona jistě prominula a obratem zapomněla. Já ne. Před každým ostrovanem, kterého potkám, jen tak mezi řečí prohodím: „Ach ano, s vaší královnou jsem hovořila.“ A žádný nikdy nezklamal – všichni záviděli. Really.

Her obedient servant

Ta úžasná britská pohádka však mohla být úplně jiná. A kdoví, možná bez happy endu.

Elisabeth Alexandra Mary se v šestadvaceti letech stala královnou jen díky následnické přesmyčce. Její strýc, Eduard VIII., propadl kouzlu rozvedené Američanky a vzdal se kvůli ní trůnu. Bůh tehdy ochraňoval Británii. ­Eduard se zhlédl i v Hitlerovi a čert ví, jak by to s Evropou ve druhé světové válce dopadlo, kdyby panovník s takovými spády nedal včas přednost nevhodnému manželství před službou Koruně. Chvála rozvodům! Na trůn tak nastoupil Alžbě­tin otec Jiří VI. (ano, ten koktavý král) a s ním i charismatická a silná manželka Alžběta (ano, ta, která odmítla opustit bombardovaný Londýn). Královna-matka svým životem překlenula celé dvacáté století. Britové ji ctili až do její smrti v roce 2002. Pavel Tigrid kdysi vzpomínal, jak mu bylo během válečného exilu dopřáno prožít několik let jako její oddaný služebník – Her obe­dient servant. „Snažili jsme se nebát, už z pouhého studu při pomyšlení na královnu, která se nebála nikdy.“ Když se prý proslechlo, že v královské vaně nakreslili na dva palce ode dna čáru, kam až smí sahat hladina teplé vody, aby se neplýtvalo, „my, poddaní Jejího Veličenstva a zároveň tak nádherně svobodní, jsme důsledně činili totéž“. Bez vyzvání, bez donucení. Její pohřeb podal podle něj svědectví o tom, že oddanost může být důstojná, nepoklonkující, tedy i královská, i demokratická. Svým způsobem je skutečně paradoxní, že zrovna kolébka moderní demokracie se tak umně dokázala propojit s královským majestátem.

Proč zmiňuji královnu-matku, když se připomíná panovnický rekord její dcery? Protože Alžběta II. po své matce zdědila nejen zálibu v apartních kloboucích, dlouhověkost, smysl pro humor, ale i silnou vůli a oddanost těžké královské práci. Ta ženská měla zkrátka páru a má ji i dcera.

Královna sochou

Zarytý republikán pohrdající královským tyátrem – tak absurdním v beztřídním a rovnostářském 21. století – musel zírat, jak upřímně Britové slavili před třemi lety diamantové výročí Alžbětina kralování. Jistě, je v tom trochu cirkusu a starosvětské nostalgie. Ale až takový humbuk kvůli jedné, poněkud nudné paní, která před devadesátkou ještě pracuje?! Proč tolik oddaných slov, když jí ještě před pár lety spílali kvůli lady Dianě a když její rodina má za sebou kopec vpravdě plebejských skandálů?

Královna je dnes oblíbenější než kdykoli předtím. Stala se vlastní sochou, říkají někteří. Nejspíš to přišlo s věkem, s její babičkovskou důstojností a s optimismem vkládaným do prince Williama a jeho popelky Kate. I její nejslavnější předchůdkyně, panenská Alžběta I., dosáhla úspěchů až v pokročilém věku.

Královský vejminek

Svůj život s Alžbětou II. prožily tři generace, zažila dvanáct premiérů, od Churchilla až po Camerona, kterého prý poprvé spatřila coby hošíka ve školním představení v roli králíčka. Bůh či rozum dej, aby si do premiérského listu nemusela časem připsat i nově zvoleného šéfa labouristů, ultralevičáka Corbyna, jenž monarchii opravdu „nemusí“.

Alžběta patří k Británii a k Britům, je pojítkem, stabilním prvkem v jejich životech. Podobně jako býval za časů našich prapředků císař František Josef I., který ovšem ke smůle svých poddaných během osmašedesátiletého panování zkameněl a propásl příležitost včas abdikovat. Alžběta nezkameněla. Jemně, a ne vždy spontánně přizpůsobila majestát moderní době. Začala třeba jako první v dějinách platit daně. Ale nic se nemá přehánět, tím méně modernizace starobylého úřadu. Abdikovat nejspíš nebude. Jiní monarchové odcházejí na vejminek, ona ne. Není důvod, nemá to ani v povaze. Trůn sice zdědila historickou náhodou, její autorita je ale nenáhodná. Vysloužila si ji třiašedesáti lety tvrdé práce. Mimochodem, kdo z nás by tak náročné a rituály sevřené povolání bral.

Během jejího panování se změnilo vše – svět, Británie i královna sama. Princezna se stala královnou nedlouho po válce, kdy ještě byl přídělový systém, probíhala studená válka. U nás vládl Gottwald a Stalin, Zátopek zářil v Helsinkách. Dnes se létá do vesmíru, máme internet. Z princezny se stala bělovlasá paní, vždy připravená disciplinovaně sloužit. Má pouze formální moc, vlastně jen ceremoniální, někdejší impérium se smrsklo jako křížala, dvůr dávno zcivilizovala občanská společnost. Ona však udržuje pevnou rukou dámy „firmu“, jak se přezdívá domu Windsorů, dává lidem pocit jistoty, že tu je něco, co trvá, co je součástí jejich identity.

Dobrý večer, pane Bonde

O druhé alžbětinské éře se jednou zřejmě mluvit nebude – na tu měla příliš malý reálný vliv. Ale mnozí premiéři „s vlivem“ budou zapomenuti. Tahle královna, která v olympijském klipu přivítala Jamese Bonda a skočila s ním (v zastoupení kaskadérů) z vrtulníku, nikoli. Jen její následník Charles má pech, podobně jako ho měl ten Viktoriin – táhne mu na sedmdesátku a trůnu si užije jen krátce. To je daň, kterou synové velkých královen museli historii zaplatit.