Uprchlický tábor Zátarí: Tam, odkud přicházejí
Nedávno mu bylo šest. Narozeniny ale neslavil, rodiče by mu tady mezi ubytovacími buňkami uprostřed písku stejně neměli co dát. Takových kluků jako Abdulilláh – s krátkými černými vlasy a pronikavýma černýma očima – jsou tu stovky. A hodně z nich se stejně jako on pyšní nějakou válečnou jizvou. Chlapec z jihosyrského Dar’á nosí tu svou vzadu na hlavě. Stačilo pár milimetrů a nedožil by se ani těch šesti let.
Písek mi skřípe pod botami i mezi zuby. Blízký východ zažívá nejhorší pouštní bouři za poslední desetiletí. Bílé stany u ubytovací buňky zahalila oranžovookrová clona. Přesto je Champs-Élysées, jak tady s dávkou černého humoru přezdívají hlavní cestě mezi stany, plné lidí. V Zátarí funguje kolem tří tisíc obchodů. Ovoce a zelenina, baterie a hodinky, rádia, předplacené telefonní karty i starší mobily, hračky a svatební šaty. To všechno tu jde koupit. Zátarí je město. Stísněné, přelidněné a bez parků či malebných zákoutí. Přesto město s populací větší než Zlín či Havířov, s policií, školami a třemi nemocnicemi.
Tábor zřídilo Jordánské království v lednu 2012, když se přes syrskou hranici začaly valit na jeho území davy běženců. Dnes má 80 tisíc obyvatel. A přicházejí stále další. Jak ze syrského bojiště, které je odsud vzdálené jen deset kilometrů, tak z jordánského vnitrozemí. „Od chvíle, kdy jsme spolu naposledy mluvili, se situace ještě vyhrotila. Kvůli propadu fondů už nemůžeme dodávat jídlo lidem, kteří žijí mimo tábory. Proto se jich teď hodně vrací,“ říká Hovig Etyemezian, ředitel Zátarí, druhého největšího uprchlického tábora na světě.
Vyschly dokonce i peníze určené na proplácení zdravotní péče v jordánských nemocnicích. Lidem, kteří při svém útěku pobrali často jen to, co se jim vešlo do rukou, tak nezbývá než se z jordánského vnitrozemí, kde se pokoušeli o trochu normální život, vrátit do přelidněného tábora uprostřed pustiny. Práce, škola pro děti, normální bydlení jsou přitom pro dočasnou integraci Syřanů v sousedním Jordánsku klíčové. Když v zemi, jejíž obyvatelé vyznávají stejné náboženství a mluví stejným jazykem, dokonce i takové základní věci chybějí, zbývá jediné: cesta do Evropy, na onen mytický kontinent, jenž mlékem a strdím oplývá.
Autor je blízkovýchodním zpravodajem ČT
