Varovná světla už blikají

Určitě pozorujete zvýšený zájem o vaše názory coby odborníka na zaniklé civilizace. Souvisí to s obecným pocitem, že současná západní civilizace vstupuje do období úpadku? Je to něco, jako když si umírající pozve kněze k poslednímu pomazání?

Příměr s knězem a posledním pomazáním bych mírně modifikoval. Když jsem se studiemi krizových jevů začínal už někdy kolem roku 2007, všichni kroutili hlavou a říkali, co tady s kolapsem, vždyť se nic neděje? To bylo ještě před velkou finanční krizí. V té době jsem již drahnou dobu věnoval pozornost tomu, jak se civilizace vyvíjejí, nejen starověké, ale i středověké a novodobé. To základní poznání bylo, že samotný termín „kolaps“ je velmi často zneužíván nebo se do něj vkládají chybné významy. Kolaps znamená pouze to, že civilizace, která se vyvíjí v určitých křivkách, nestoupá vzhůru donekonečna. To je jeden z velkých omylů ekonomických teorií. Po vzestupech následují pády. A právě těm strmým sešupům, kdy se civilizace nevyvíjejí tak moc pozitivně, se někdy říká kolaps. Kolaps ve smyslu velké transformace je součástí, ne ukončením vývoje, kolaps odstraňuje nefunkční systém a nahrazuje ho novým, funkčnějším. Kolaps je šance. Jenom ve dvacátém století se dá jmenovat několik takových zvratů. Líbí se mi příměr z naší vlastní minulosti, z takzvané sametové revoluce, kdy 17. listopadu byli ještě lidé tlučeni na Národní třídě, a před posledním dnem téhož roku byl Václav Havel prezidentem na Hradě. To je příklad toho, jak se civilizace skokově proměňují.

Dnes místo předpovídaného střetu civilizací pozorujeme spíše masovou infiltraci islámu do evropské části západního světa. Jak lze tento jev popsat z hlediska teorie zániku civilizací?

Je to proces, na který mohou být dva hlavní pohledy. Ten první spočívá v konstatování skutečnosti, že na Blízkém východě panuje dlouhodobý rozvrat států a společenského řádu, což vyzařuje do širokého okolí milióny uprchlíků. Ten druhý je reprezentován často zmiňovaným sloganem islamistů Smrt milujeme více, než vy milujete život. Je jen přirozené, že na těch pár radikálů je hodně vidět, ale bylo by nesprávné myslet si, že právě oni představují dominantní filozofický proud v náboženství. Je to extrém a jako extrém by se měl i brát. Mnozí se ptají, jak se chovat v případě, když se společnost dostane pod tlak radikálů. Tvrdím, že to nejlepší, co se dá udělat, je pokračovat ve svém způsobu života navzdory všemu. Kupříkladu: v době intifády někteří radili Izraelcům, aby se vyvarovali používání veřejné dopravy, nevycházeli na ulice. Mám za to, že měli pravdu ti politici, kteří říkali: Nesmíme se nechat zastrašit, pokračujme ve svém životě jako doposud. Choďme na autobusy, bavme se v restauracích, choďme do kina, ukažme jim, že se jich prostě nebojíme. Že sebevědomí, lpění na našich hodnotách a zároveň tolerance k těm hodnotám, které nás nějakým způsobem neomezují nebo nás obohacují, to je nejlepší recept. Ale k tomu musíme opravdu budovat uvědomělou, silnou, sebevědomou, ale zároveň rozumně tolerantní občanskou společnost.

V dějinách muslimského světa jsou patrné rozdíly mezi dlouhodobým klidovým stavem připomínajícím dřímotu nebo spánek a náhlým výbuchem energie doprovázejícím územní výboje. Je podle vás možné pokojně převést rozrušený islámský svět zpět do klidové fáze?

Domnívám se, že na tuto otázku by neuměl odpovědět nikdo – historická věda zatím na ni odpověď nezná. Každá civilizace se vyvíjí podle nějaké trajektorie, ať už jsou to vzestupy, pády, nebo je to období překotného vývoje, které střídá stav mezi spánkem a bděním. V mém slovníku by to byl koncept přerušovaných rovnovah. Jednotlivé fáze mohou být různě dlouhé v závislosti na spoustě proměnných. Nikdy tam není jeden zlatý faktor – jedna jediná příčina, která by všechno vysvětlovala. Vždycky je to jakýsi koktejl a hrají v něm roli různé aspekty. Ať už je to geografie: zda se jedná o lidi z pralesa, ze severní Evropy, z pouště, z povodí řeky. Nebo to jsou proměny přírodního prostředí. Roli hraje i náboženství: jakým způsobem nahlíží na postavení jedince, komunity, co je smyslem duchovní pouti v jednotlivých náboženstvích. Na jaké úrovni se nachází daná civilizace v oblasti technologického pokroku – to všechno jsou věci, které o výsledku rozhodují. To je důvod, proč již roky tvrdím, že historicko-archeologické bádání může být pro 21. století strategickým oborem, samozřejmě v kombinaci s technickými a přírodními vědami. Pokud nepochopíme, co jsme a odkud jdeme, jsme slepí a budoucnost může připomínat situaci, kdy my se budeme řítit tunelem se zhasnutými světly.

Německý prezident Joachim Gauck nedávno poznamenal – cituji zpaměti –, že národ už nikdy nebude společenstvím lidí stejného původu, stejné barvy pleti, stejného náboženství, dokonce stejného jazyka nebo stejných hodnot. Bude to „společenství různých“. Já osobně nepříliš rozumím, co takové společenství bude mít vlastně společného a čím se bude lišit od zbytku lidstva obecně?

Dnes se ocitáme v době, která je svým způsobem přelomová. Jsem přesvědčen, že svět se v zásadě velmi proměnil, ale jestli je predikce pana prezidenta Gaucka správná, si nejsem úplně jistý. Jeho vize budoucnosti je patrně založena na principech, na kterých zatím společnosti nikdy nefungovaly – například že společný jazyk, minulost a sdílené společné hodnoty nejsou klíčové. Takže mi to připomíná velký sociální experiment. Je to představa lineárního běhu času, kdy – stejně jako v hospodářství – si myslíme, že správně je pořád být výš a výš, mít větší hrubý produkt. Představa lineární cesty stále kupředu je podle mne nesmysl. A to ukazují celé dějiny naší planety. Stejně tak představa, že společnosti a národy budou vznikat a fungovat jaksi ad hoc bez ohledu na původ, minulost, jazyk, společné hodnoty, vede až k myšlence, že půjde o veskrze utilitaristické a politicky hyperkorektní systémy. Těm dlouhodobé šance nedávám, skrývají v sobě obrovský potenciál zásadního konfliktu.

Dalo by se říct, že na základě vědeckých poznatků je možné předpovědět nadcházející úpadek určité civilizace?

Jsou tady procesy či symptomy, které vždycky předznamenávaly krizové stavy ohrožující samotnou existenci civilizací. Jeden z takových společenských příznaků je to, že se obvykle systém zahltí přílišnou byrokracií, začne pohlcovat příliš mnoho energie jenom na to, aby udržel své pozice. Dojde k jevu, který velmi dobře popsal Mancur Olson, americký ekonom – k masovému bujení zájmových skupin. Stoupají mandatorní neproduktivní výdaje, které pohlcují stále větší část potenciálu země, stále více je zatěžován sociální systém. Dochází ke krizi legitimity, to znamená, že společnost ztrácí své osobnosti. Lidé mají pocit, že neexistují žádné morální autority. Kromě těchto vnitřních máme ale i vnější faktory. Musíme si uvědomit, že planeta si žije svým životem podobně jako lidé nebo společnosti, což mimo jiné znamená, že se v něm střídají období klidu, jako kdyby se přírodní prostředí nikam nevyvíjelo. A pak během několika málo desítek let dochází k  naprosté proměně. Specifickým aspektem prostředí, i když ne jediným, je nepochybně klima. Klimatická změna je něco, na co se člověk musí adaptovat vlastně od začátku své existence. Čím je systém vyspělejší, tím spíše na něj klimatická změna může působit. Jenom za posledních deset tisíc let tady bylo několik obrovských změn klimatu: 6000, 3200 a 2200 před Kristem, 1200 před Kristem, což je doba prvních dobře známých obrovských migrací. Pak 5. a 6. století našeho letopočtu, přesně v době, kdy upadala Západořímská říše. Takže podnebí je také něco, co zásadním způsobem ovlivňuje civilizace – a my to můžeme sledovat v přímém přenosu i dnes. Desítky a desítky příkladů svědčí o tom, že člověk nevytváří endogenní, soběstačný systém, který by nebyl svázán s touto planetou. Člověk jako každý živý organismus je vždycky navázán na tuto planetu a na to, jak se Země vyvíjí, byť to někdy zní neuvěřitelně. Stále je v módě tvrzení, že člověk je pánem veškerenstva a že všechno vyřeší excelové tabulky, že člověk se dá ekonomizovat, že se dá spočítat jeho chování, a když budeme postupovat v rámci nějakého matematického modelu, že se nemůže nic stát. A to je ten největší omyl, na který možná doplatíme. Chybí nám pokora a občas obyčejný selský rozum.

Mohl byste svůj názor rozvést na konkrétních příkladech?

Jako egyptolog uvedu například úpadek egyptské Staré říše kolem roku 2200 před Kristem. Úplně stejný nebo velmi podobný mechanismus potom zafungoval kolem 3. a 4. století v Říši římské. Ale stávalo se to i později. Jak říkám, tyto civilizace sestoupily z určitého vrcholu, což nutně neznamená, že zkolabovaly, zanikly, že lidé vymřeli nebo odešli pryč. Znamená to jenom, jako třeba v typickém případě starého Egypta, že potom trvalo několik desetiletí, než ta civilizace znovu nabrala druhý dech. V průběhu středověku nás postihlo několik větších klimatických změn se zásadním dopadem. Tady si musíme uvědomit, že kolaps – nebo úpadek – je druhou stranou mince vzestupu. Bez vzestupu není pádu a bez pádu a s ním spojené regenerace systému není vzestupu. Úplně stejné faktory, které na začátku stojí u vašeho vzestupu, se v určité chvíli vyčerpají a přivodí váš úpadek.

Proč začíná civilizace upadat po dosažení svého vrcholu? Jaké jsou nejtypičtější důvody obratu, po němž následuje zánik?

Typicky: když se státní administrativa rozvíjí, stát roste, sílí a potřebuje velmi dobře vytrénované byrokraty, úředníky. A v určitou chvíli se neodbytně přihodí, že stejní úředníci, kteří byli na začátku velkým přínosem, v určitou chvíli dosáhnou takového počtu, že začnou pohlcovat nepřiměřené množství energie, která tím pádem není spotřebovávána na prorůstové procesy, ale pouze na to, aby se jejím prostřednictvím udržoval po nějakou dobu status quo. Fukuyama tomuto principu ve své poslední práci říká vetokratický – to když systém dokáže „neutralizovat“ jakékoli pokusy o pozitivní změnu, protože ta nutně ohrožuje pozice aktuálních aktérů. Dalším typickým příkladem je sociální systém. My – coby západní civilizace založená na určitých etických, morálních hodnotách – sami dobrovolně odevzdáváme část svých zdrojů a práv státu, protože víme, že stát dokáže lépe zajistit stavbu náročných projektů, ochránit hranice, zajistit bezpečnost svého území, uchovat si monopol na násilí či pomoci těm, kteří pomoc potřebují. V určitou chvíli však sociální systém dosáhne takové přebujelosti, že snadno dochází k jeho zneužívání. A jako na potvoru velmi často v okamžiku, kdy civilizace jsou oslabeny zevnitř tím, že procesy jsou pomalé nebo vyčerpané a stát není schopen efektivně rozhodovat, dochází ke krizovým situacím umocněným ještě změnou klimatu. A to je možná i náš případ.

Jsou touto byrokratizační zhoubou postiženy také jiné oblasti společenského života než ty, jež jste uvedl?

Sborník Povaha změny s podtitulkem Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace, který nyní vychází, zahrnuje příspěvky vědců z různých společenských oborů. Jedním z nich je i soudce Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího správního soudu. Ve své kapitole s výstižným názvem Je právo hradbou naděje, nebo bažinou zklamání? dokládá, že soudní systém je tak zanesený komplikovanými i protichůdnými zákony a nařízeními, že přestává fungovat. A to je přesně stadium, kdy dochází k takzvanému kolapsu. Pořád je jakoby klid a nic se neděje, ale pak najednou nastane velký přeryv. Pád východního bloku je typický příklad – dlouhá léta se tušilo, že systém je méně a méně efektivní, méně a méně legitimní, a přesto to celé velmi dlouho vydrželo. Pak byl během několika týdnů ten svět úplně jiný. A to se stalo i s arabským jarem v roce 2010, to se stalo s ekonomickými procesy v Americe v roce 2007, kdy ještě několik týdnů před krachem hlavních investičních fondů skoro nikdo netušil, co se děje, a všichni si vzájemně dávali nejvyšší hodnocení a poplácávali se po ramenou. Je velký omyl domnívat se, že tyto procesy jsou pozvolné. Vždy pak přijde takzvaný spouštěč, který uvede do pohybu procesy, jež jsou během několika týdnů schopny náš svět proměnit.

Mnozí se utěšují tím, že po zhroucení civilizací dříve nebo později přichází určité obrození, nový začátek. Mezi pojmy „dříve“ a „později“ je však osudový rozdíl. Evropa se sice zmátořila po pádu Římské říše, jenže potřebovala tři století, než znovu objevila hrnčířský kruh. Není ta útěcha ze znovuzrození poněkud chabá, poměřováno délkou lidského života?

Útěcha ze vzdálené obrody je lichá. Věřím, že lidský osud je určitým způsobem výzva. Člověk dostal mozek, aby bojoval, aby přemýšlel, aby odolával různým vnějším nástrahám a zkouškám. Když připustíme, že má teorie je správná, tak to další, co musíme říci, je, že délka a hloubka krize nebo kolapsu, chcete-li, závisejí na spoustě proměnných. To znamená, že pokud se budeme snažit naši společnost kultivovat, vzdělávat, dbát, aby se tady nejen mluvilo o vzdělanostní společnosti, ale aby se skutečně budovala, aby se nejenom mluvilo o tom, jak podporujeme různé firmy a podnikatele, ale aby se taky skutečně vyrábělo a vymýšlelo, kvetla řemesla, prosazovaly se složité technologie, aby byl uvědomělý vztah k půdě a přírodním zdrojům – tak se můžeme připravit mnohem lépe na čas, až ta krize jednou skutečně přijde. Záleží na nás, na každém z nás, jak hluboká, jak dlouhá a jak nebezpečná bude. A čím lépe budeme připraveni, tím lépe ji budeme zvládat. Je jen přirozené, že právě v krizi se objevují osobnosti Churchillova typu.

V jaké fázi sestupného trendu se nacházíme? Není na čase vyvodit nějaké „poučení z krizového vývoje“?

Naše společnost hodně těží z minulosti, z práce předků. Dosáhli jsme nesporně obrovských úspěchů a teď je potřeba si říct, že to je něco, za co stojí bojovat, co chceme udržet, co chceme předat svým dětem. Musíme si také odpovědět na otázku, co je potřeba pro to udělat. A my jsme nyní přesně v okamžiku, kdy kontrolní světla začínají varovně blikat. To znamená, že máme příliš rozbujelý byrokratický aparát, rozhodovací procesy jsou neuvěřitelně zpomalené, soudní systém přestává fungovat, sociální systém je přetížený, máme možná úplně zbytečně velké mandatorní výdaje. Kdo z takzvaných politických elit má dnes legitimitu, skutečnou, kterou by lidé uznávali? Používám na to větu Petra Nárožného, který kdysi řekl: „Je tady samý ouřada, a žádný Churchill.“ Bude to možná tím, že jsme naši společnost zglajchšaltovali. Když se podíváte na vysoké školy, je to tam víceméně podobné, chybějí osobnosti. Nebo spíše: potřebovali bychom jich mnohem více, než jich je. Stejně tak v podnikání, umění, ve vědě, v politice – to je v dnešní době náš zásadní problém.

Z dějin víme, že některé civilizace trvaly dlouhá staletí, než zanikly, ale jsou i takové, které trvaly jen po dobu tří generací. Umíme říct, co civilizace stmeluje a brání jejich rozpadu?

V poslední době se víc a víc zabývám významem slova – onoho biblického výroku: „Na počátku bylo slovo.“ Civilizace, které vytvořily sofistikované náboženské systémy, vesměs vydržely velmi dlouho – staří Egypťané, Čína, západní svět, arabský svět – to jsou civilizace, které stojí na nějakých symbolických hodnotách, na významu slova. Spíše než v oblasti technologií bych hledal skutečně řešení v těch symbolických nebo ideových systémech. Protože pokud velké společenství sdílí nějaký systém hodnot, identifikuje se s nimi a je ochotno za ně třeba i bojovat, má mnohem větší šance na přežití.

Vy osobně jste naladěn spíše opatrně optimisticky v delším výhledu, nebo mírně pesimisticky v kratším výhledu?

Jsem vděčný osudu za to, do jakého systému a společnosti jsem se narodil. Myslím si, že můžeme být hrdi na naši civilizaci, a jsem opatrný optimista zejména proto, že naše civilizace skutečně stojí a vždy stála na pocitu sounáležitosti a zároveň na respektu k člověku jako určité myslící entitě se stejnými právy a povinnostmi bez ohledu na původ či náboženství. A pokud si každý z nás uvědomí svou míru odpovědnosti a bude podle toho konat, tak to nemůže dopadnout špatně. Věřím, že náš systém má sílu, aby odolal všem obtížím. Ale neudělá to sám od sebe.