Režisér Zelenka: Mnichov nebyla tragédie, ale vítězství!
Po sedmi letech posílá režisér Petr Zelenka do kin svůj další film, komedii Ztraceni v Mnichově, která se pozastavuje nad tím, proč jsou Češi ukňouraní alibisté a že je i dnes ovlivňuje mýtus mnichovské zrady. „Výmluva na to, že někdo jedná za našimi zády, se nám hodí, ať jde o dějiny, nebo o Evropskou unii,“ říká Zelenka.
Co vás přimělo zabývat se událostí starou přes sedmdesát let?
Možná je stará, ale za krkem nám sedí vytrvale. Číhá v pocitu permanentní křivdy, který si jako Češi nárokujeme a hýčkáme. I já tím, čemu se říká mnichovský komplex, trpíval. Dokonce jsem byl přesvědčený, že by nám film o Mnichovu měli zaplatit Francouzi, že nám to za tu zradu dluží. Na druhou stranu jsem se nikdy nezbavil podezření, že to, jak se Mnichov interpretuje, má až příliš mnoho otazníků.
Například?
Beneš jako neschopná, pasívní figurka, tupě čekající, co udeří zvenku: vždyť býval ministrem zahraničí. Neříkejte mi, že neměl kontakty a nevyvíjel aktivitu na vlastní pěst. Začal jsem se o to více zajímat a zjistil, že je leccos doopravdy jinak. Nejvíc mě ale ovlivnila kniha historika Jana Tesaře Mnichovský komplex a jeho teze, že se český národ nepodílí na svých dějinách…
... a že – dovolím si zacitovat z vašeho filmu: „Mnichov nebyla národní tragédie, ale naopak největší diplomatické vítězství Československa od jeho vzniku. Tragédie je až mýtus, který z toho vznikl.“ Tušíte, kolik historiků sdílí stejný názor?
S námi spolupracoval Petr Koura, jenž se řadí mezi „tesařovce“, ale kolik dalších takových je, nevím.
Jde mi o to, kolik lidí se do vás po premiéře pustí.
Fundovaní historici nicméně obecně nekárají za postoj, nýbrž za faktické nepřesnosti. A těch tam pár drobných mám, protože film zkrátka vyžaduje zkratku, dramatický efekt. Já bych se především nerad dopustil dezinterpretace pana Tesaře, jinak ať se do mě pouští kdo chce.
Nevadilo mu spojení Mnichova a mystifikace?
Humorem historika asi nikdy neokouzlíte, ten může maximálně přivřít oko. Což snad pan Tesař udělal. Protože tím filmem vlastně splácíme dost starý dluh. To ale nemění nic na faktu, že u nás chybí jakákoli seriózní historická debata. Taky média a jazyk, v nichž by probíhala, protože slova přišla o původní význam. A postrádám i fundované posluchačstvo. Vlastně nám toho chybí docela dost… V Česku se historické události dějí zásadně překotně a diskuse se odkládají „na později“. To „později“ ale většinou nepřijde, protože je překryto dalšími hektickými událostmi.
Možná nám zájem reflektovat dějiny chybí. Proč třeba žádný filmař nezpracoval důkladně sametovou revoluci?
Filmu na závažné historické téma by měla vždy předcházet celospolečenská výměna názorů. Oliver Stone natočil Četu, zásadní film o Vietnamu, v roce 1986: tou dobou už patnáct let běžela vzrušená debata o tom, co Vietnam znamenal a jak se měl či neměl řešit. Kompost historie musí obrátit a provzdušnit nejdřív odborníci, potom literáti a dramatici. A teprve pak můžeme nastoupit my, filmaři.
Takže film nemůžeme čekat ani od vás?
Nejsem si vědom, že by u nás na téma listopadového převratu nějaká zásadní diskuse proběhla. Nemluvě o tom, že jsme slovu revoluce vzali význam, když jsme před ně postavili samet, tedy termín, který evokuje pohlazení. Revoluční pohlazení, co je to za nesmysl?
Dotkli jsme se fenoménu devadesátých let, jež jste v podstatě spoluvytvářel. Láká vás zpracovat je do filmu?
Zdánlivě to byla doba neomezených možností. Neexistoval internet, takže zbýval čas na spoustu jiných věcí. Člověku se vybaví záplava rockových klubů, nových hospod, ale i atmosféra kulturní svornosti a pospolitosti. Hlášky z filmů se v nich citovaly měsíce. Filmy se promítaly léta. Vznikalo mnoho dobrých kapel a ty staré hrály čím dál lépe. Tržní fundamentalismus ještě nebyl tak agresívní (nebo jsme si to nepřipouštěli), veřejný prostor byl volnější, protože jej dosud neopanovaly značky a loga. Ano, na devadesátá léta vzpomínám s láskou a dojetím a asi by i zasloužila umělecké zpracování. Sám ale nevím jaké, pravděpodobně to chce víc odstupu.
O čem bude nový film Modelář?
Ústředním tématem filmu Modelář je násilí. Nikoli viditelné, ale to, co dříme tak hluboko pod povrchem, až dělá dojem, že neexistuje. My Češi se rádi chlubíme, že jsme holubičí národ, extrémně mírumilovná a nenásilná společnost. Tak přesně tohle bych rád trochu naboural a zpochybnil.
Vy o Češích zřejmě nemáte moc dobré mínění.
Spíš je mi líto, že nejsme lepší. Máme pověst ukňouraného národa, přitom k tomu, abychom na sebe mohli být skutečně hrdí, stačí v téhle zemi překvapivě málo.
