Auta s povolením zabíjet. Povede nás technologie do pekel?
Elektronika v automobilech spoustu věcí usnadňuje, přispívá k bezpečnosti i efektivitě. A počítačem řízené vozy nás budou chránit stále víc. Ale jak do toho zapadá chaotický lidský mozek?
Po sto třicet let vývoje automobilů platí úsloví, že jejich řidič vězí jednou nohou v hrobě a druhou v kriminále. Vývoj dlouhodobě směřuje k snadnějšímu ovládání. Postupně se objevily posilovače řízení i brzd, místo tyčí a lan mechanicky spojujících volant a pedály či páky s koly už se v řadě případů používá elektronika.
Pokrok je to dvousečný, řidič totiž mnohdy ztrácí možnost aktivně zasáhnout a vlastními silami se pokusit hrozícímu karambolu zabránit. Dříve, když selhaly brzdy, šlo auto zpomalit podřazením, v nejhorším drhnutím bokem karosérie o svodidlo nebo svah u silnice. Spadlo auto do vody? Zpravidla alespoň jedno z kličkou stahovaných oken šlo otevřít a po zaplavení kabiny posádka vyplavala k hladině. Během let přišli řidiči na spoustu důmyslných cest, kudy z nouze. Řadu z nich už dnes neuplatníte, elektronika nás dokonale izolovala.
Vzájemná provázanost palubních systémů může zvyšovat zranitelnost celku, umocněnou připojením k internetu s věčnými aktualizacemi softwaru a stahováním dat pro navigaci nebo infotainment. Jak dokázala loni hojně medializovaná demonstrace amerických vývojářů Charlieho Millera a Chrise Valaska, i běžný Jeep Cherokee (a podobně nejspíš milióny dalších vozidel různých značek) lze „zavirovat“ a následně „hacknout“.
Rozhodovat bude auto
Dosud byla řeč o automobilech, v nichž sedí řidič aktivně sledující okolní provoz, s rukama na volantu a nohama na pedálech, připravený zasáhnout. To on nese trestní odpovědnost za sražené chodce nebo zranění či usmrcení osob v jiných vozidlech, do nichž naboural. On, nikoli automobilka rozhoduje, jak se v extrémních situacích zachovat. Zda dát přednost vlastnímu přežití i za cenu usmrcení jiných účastníků silničního provozu, nebo se naopak obětovat a strhnout svůj vůz do propasti, což může zachránit protijedoucí posádku.
Jenže nástup automatizovaných systémů autonomního řízení vyžaduje, aby i v takto vypjatých situacích rozhodoval samotný automobil. Někdo (automobilka, nebo snad zákon?) musí sestavit algoritmus a vlastně vydat povolení zabíjet. Nejde přitom o hypotetickou otázku nebo hudbu vzdálené budoucnosti. V dubnu 2015 už urazilo autonomní Audi SQ5 5400 kilometrů ze San Franciska do New Yorku, úspěšně proběhly zkoušky s kamióny a úřední povolení k testům v běžném provozu vydalo kromě Spojených států například Německo, Švédsko, Japonsko nebo Čína. Komerční verze automatických aut slíbila Toyota i Nissan nejpozději k tokijské olympiádě 2020 a podle britského ústavu Juniper Research má v roce 2025 bez řidiče jezdit jedno procento všech vozidel, globálně asi 20 miliónů.
Mají automatická auta umět porušovat předpisy? Jak roboty rozumí chaotickým lidem? A umí být digitální řidiči agresivní? Více se dočtete v novém čísle Reflexu, které vychází ve čtvrtek 7. dubna.
