Bartoška se vrací na jeviště… a opět do rakve
Jiří Bartoška se po dvouleté zdravotní pauze vrátil ke své divadelní roli čerstvého nebožtíka spisovatele Jankulovského v andělské komedii Petera Abrahama Moje hra. V režii Jana Kačera ji uvádí pražské Divadlo Kalich.
Moje hra je komedií o životě, jakkoli hlavnímu hrdinovi jeho život právě vyprchal ze žil. Slavný spisovatel Josef Jankulovski opustil tento svět nečekaně a s poměrně starosvětským přáním: chtěl po své partnerce, aby uspořádala soukromou smuteční slavnost na jeho počest. V obývacím pokoji se proto u vystaveného Mistra schází šest žen různého věku, postavení i světonázoru, z nichž každá sehrála v životě vyhlášeného bonvivána osudovou roli…
„Andělská komedie“ Moje hra odkrývá s nadhledem, odzbrojující upřímností a především humorem zákoutí vztahu muže a ženy a otevírá řadu třináctých komnat. Současně fandí životu: za jeden vyhaslý nabídne jeden nový.
Rozhovor s Jiřím Bartoškou
Na nabídku role na divadle kývnete jen výjimečně. Co vás dokáže přesvědčit?
Kvalita textu a kolegové, s nimiž bych se měl při práci setkávat. Je výhoda, že už léta jsem sám sobě ředitelem, a tak si můžu svobodně vybírat jak tituly, tak spolupracovníky. To je pro mě podstatné.
Čím konkrétně vás zaujala Moje hra, pod kterou je podepsán Petr Abraham?
Když jsem ten text dostal, přečetl jsem jméno autora jako Pítr Ebrhem, což mi nic neříkalo. Ale hned po prvních stránkách mě zarazilo, že se to v příběhu hemží českými reáliemi. Něco takového by žádný Brit nebo Američan nenapsal. Až později jsem se dozvěděl, že se jedná o pseudonym divadelního režiséra Petra Novotného… Je to velice pěkně napsaná komedie, která ovšem není jenom na pobavení. Je daleko hlubší.
Je vůbec přípustné, aby se hlediště otřásalo smíchy, když na jevišti stojí rakev?
Proč by nebylo? Rakev smích nevylučuje!
Jaký to je pocit být v ní zavřený?
No řeknu vám, mám výhodu, že netrpím klaustrofobií. Otevřou mě až po osmnácti stránkách textu, to je po dobrých patnácti minutách hry, a přiznám vám, co je během té doby můj největší problém: bojím se, abych neusnul. (smích) Poctivá čtvrthodina je docela dlouhá doba, navíc ta rakev je pohodlně vypolstrovaná. Možná bych to neměl říkat, ale člověk se v ní necítí tak strašně, jak si možná představuje.
To vás ani jednou nepřepadla trudná myšlenka, že jednou…
Vím, co chcete říct, nicméně tímhle se vůbec nezabývám. Jsem člověk okamžiku, takže přemýšlím spíš o tom, co bude za těch patnáct minut než jednou kdovíkdy. Spíš je mi nepříjemné, že když mě vezou na jeviště, je mnou manipulováno, smýkáno a já nevím kam. Pod víkem netuším, jestli jsem zrovna nohama do hlediště, nebo do portálu. Je to zvláštní pocit, jaký bych nechtěl zažít v reálném životě – aby mnou bylo pohybováno a já nevěděl kam.
Více informací najdete na www.divadlokalich.cz
