Fejeton Ivy Roze: Kdo je tady normální?
Jeden můj známý prochází rozvodem, a jak už to tak bývá, není z té situace moc nadšený. Jeho okolí je z jeho situace přirozeně nadšené ještě míň, protože ten člověk momentálně vůbec nedává smysl. Jak se v něm mísí všechen ten vztek, sebelítost, nenávist a láska, padají z něj moudra jako: „Strašná kráva je to!“ Po nichž následuje objasnění: „Ale stejně s ní chci být.“
To všechno bych mu ale v dané situaci odpustila. Přece jen není teď v úplně nejlepší emoční formě. Horší je překousnout způsob, jakým vysvětluje, proč je jeho manželka tak nesnesitelná.
„Ona prostě není normální!“ říká.
Říká to tak, jako kdyby být „normální“ byla meta ctnosti, ke které by měl aspirovat každý člověk. Jako kdyby osvícení dosáhl člověk až tehdy, když si najde normální ženu, normální práci, normálně chodí na pivo, normálně se oblíká, občas se normálně ožere jako každý normální chlap, u toho nějak normálně vychová děti, protože mít děti je normální, a pak nějak normálně umře. Nejlíp jako ostatní, na rakovinu. Občas když procházím Olšanskými hřbitovy, těším se, že tam najdu pomník s nápisem: „Tady odpočívá Jan Novák. Byl to normální člověk.“
Přemýšlím o tom, kde Češi přišli k téhle fascinaci normálností. Bylo to za normalizace? Nebo ještě někdy předtím, když ještě byly ženy „normálními ženami“ a muži „normálními muži“, jak si dneska stýskají staromilci, přičemž neumí vysvětlit, co tou normálností mají na mysli? Bůh ví, kde se to vzalo, ale jisté je, že slovo normální se stalo takovým tím výrazem, které neznamená nic a zároveň znamená všechno, a tím je možná ještě otravnější než pohodička, pivečko, kolegyňka, ahojík a supíš dohromady.
Nikde si tuhle novodobou normalizaci člověk neuvědomí víc, než když překládá něco z češtiny do jiného jazyka, zvlášť nějakého, kde se normálnostmi neháže tak moc jako u nás.
„Ty nejsi normální!“ stálo v dialogu, který jsem nedávno překládala do angličtiny. V češtině to člověku ani nepřijde, protože je zřejmé, že je to jen prosté osočení střihu „ty ses zbláznil.“ Nicméně teprve když si to v duchu otrocky přeložíte do angličtiny („You are not normal!“) a pak se snažíte to přeložit nějak jinak, aby tomu taky rozuměl někdo na západ od Mariánek, vám dojde, jak absurdní ten obrat je. Vzpomněla jsem si u toho na mou úplně první kamarádku v New Yorku. Seznámily jsme se před 15 lety jednoho jarního dne ráno, v práci u kávovaru. Já jsem měla kocovinu a dělala si třetí kafe a ona si dělala třetí kafe a lila si do něj potají whiskey, protože se s ní noc předtím rozešel přítel.
„Řekl mi, že jsem pro něj moc normální. Já mu dám, normální!“ vzlykala a nalila si dalšího panáka. „Všechno bych překousla, ale že má pocit, že jsem normální, s tím se budu vyrovnávat těžce.“ Chtěla jsem jí poradit, ať se přestěhuje do Prahy, kde jí všichni pro její čirou normálnost padnou k nohám, teda v případě, že má ty nohy samozřejmě normální a nemá třeba vybočené palce nebo tak něco. Jenže musela jsem být kulturně citlivá a uvědomit si, že nařknout v Americe – zemi, kde se všichni snaží něčím vyniknout – někoho z normálnosti, rozuměj obyčejnosti, je jedna z největších urážek vůbec.
Být onálepkován jako normální je dostatečně velká výzva na to, aby člověk začal dělat něco, čím se vymkne obyčejnosti, a začne dělat něco, cokoli, čím se od šedého průměru vychýlí: začne meditovat nebo chlastat, běhat maratony, potetuje se, naučí se japonsky nebo přestane jíst sacharidy. Bohužel to vždycky funguje jen do té doby, než začne meditovat, běhat maratony, nosit tetování a skoncuje se sacharidy i ten šedý průměr. Potom začíná honba za výjimečností zase od začátku a končí to zpravidla buď předávkováním, nebo nalezením Ježíše Krista. Kdyby například někdo ve Spojených státech vyrukoval s protikuřáckou kampaní postavenou na sloganu „Normální je nekouřit“, myslím, že by začali kouřit i ti, které to do té doby nikdy nenapadlo.
Tím samozřejmě netvrdím, že honit se za nenormálností je nějaké terno. Nakonec ta honba Amíky dovedla až k Trumpovi. A ten, jak by podotkl vnímavý našinec, moc normální není. Jenže Američani asi nikdy neměli ambice zvolit si někoho normálního. Češi naopak ano. Což je možná po posledních volbách to úplně nejdepresivnější zjištění.
