Fejeton Ivy Roze: Jak vyhrát každou debatu
Přiznejme si to. Čeká nás těžké období. Kromě toho, že máme před sebou půl roku zimy a šediva a dva měsíce nonstop koled, taky musíme přežít další volby. Jen co jsme se taktak vzpamatovali z těch posledních, už na nás čeká další parta prošedivělých chlapíků, jež nás bude ohromovat svým intelektem a vůdcovskými schopnostmi.
Je velká škoda, že se nemohou utkávat místo v televizních debatách třeba v šermířských duelech, protože to by bylo aspoň zábavné. Navíc by bylo jasně zřejmé, kdo vyhrál a proč. Takhle je to souboj zdlouhavý, nudný a nefotogenický, ve kterém se skupina v podstatě stejně vypadajících mužů ve více či méně špatně padnoucích oblecích s oprátkami kolem krku několik měsíců chytá za slovo a říká při tom věci jako „pojďme si o tom promluvit rozumně, pane kolego“. A pak jeden z nich vyhraje, ačkoli do té doby nevykazoval žádné příznaky vítěze, a pravděpodobně vyhraje proto, že buď a) udělá v těch debatách nejméně chyb nebo b) případné chyby přebranduje jako přednosti. Tímto kouzlem se rázem z megalomanského diktátora stane „úspěšný podnikatel“ či ze spícího aristokrata „antiestablishmentový punker“.
Přitom nejjednodušším způsobem, jak vyhrát jakoukoli debatu, stále zůstává vyvarovat se amatérských chyb a řídit se pár jednoduchými pravidly, jež každému kandidátovi zaručí okamžitou přízeň a výsostné postavení na piedestalu veřejného mínění. Tady jsou:
1. Největší chybou, kterou můžete při produktivní debatě udělat, jak určitě sami víte, je pustit se do ní v plně střízlivém stavu. Tohle dělají většinou jen úplní začátečníci. Naopak veteráni české politiky vědí, že bez toho, aby do sebe kopli tři až čtyři panáky nebo vykalili aspoň půl láhve vína, ani nemá cenu, aby se debaty zúčastnili, protože nic přelomového ke stolu nedonesou. Po několika přípravných koktejlech totiž i běžný smrtelník zjistí, že má silné názory na problémy, jež mu dosud byly úplně jedno a nikdy se nad nimi nezamyslel. Řekněme, že váš protivník zavede řeč na imigraci. Vy za střízliva víte, že postavit si v Česku kampaň na hrozbě uprchlíků je asi tak logické jako postavit si kampaň v Ugandě na hrozbě zledovatělých vozovek, ale po dvou panácích si rázem vzpomenete na to, jak vás jednou na dovolené v Egyptě obral místňák o dvě stovky, a hned budete mít jasno a vypadne z vás: „Oni jsou prostě ne-in-te-gro-va-tel-ní.“
2. A to je další dobrá věc, kterou je potřeba si pamatovat. Je naprosto stěžejní používat sedmi- až osmislabičná slova, zvlášť když už máte aspoň půl promile v krvi.
3. V případě, že ze sebe celé dlouhé slovo vychrlíte napodruhé bez zakoktání, můžete klidně přistoupit k dalšímu levelu drcení vašeho oponenta. Umlčte jej fakty. A to i v případě, že si je musíte vymyslet. Řekněme, že se snažíte obhájit svůj názor, že všechno, co uprchlíci chtějí, je sex zdarma s mladými Evropankami, což je názor, jejž máte proto, že všichni chlapi, co znáte, chtějí mít sex zdarma s mladými Evropankami, takže nemůžete být daleko od pravdy. Nicméně, pamatujte, že nikdy nesmíte říct: „Uprchlíci jsou sexuální násilníci.“ Tím jen budete motivovat vaši sekretářku z roku 1992, aby vás zažalovala za sexuální obtěžování, a to vážně nechcete, protože je dost pravděpodobné, že se k ní připojí deset dalších sekretářek, a vy strávíte zbytek života zavřený v temné zakouřené místnosti se Sašou Vondrou a budete se spolu vzájemně přesvědčovat, jak to všechno bylo boží v roce 1984, když se ještě mohlo všude hulit a když ženským nevadilo, že je někdo osahává.
4. Místo toho, abyste rovnou nazval všechny uprchlíky úchyly, začněte opatrněji: „Já nejsem rasista, ale podle studie XX z renomovaného institutu YY je zřejmé, že 89,7 procenta všech imigrantů, co přišli do Německa, znásilnili minulý rok aspoň jednu ženu.“ Když si budete vymýšlet fakta, nesmíte tam za žádnou cenu jen tak hodit nějaké číslo odhadem. Musíte to vyspelovat do poslední desetinné čárky, jen tak budete za sečtělého kandidáta.
5. Souvětí „Já nejsem XX, ale…“ je navíc praktické a variabilní, protože se do něj dají dosadit podle potřeby různá slova. Dá se začít třeba takhle: „Já nejsem šovinista, ale….“ Či: „Já samozřejmě odsuzuju sexuální násilí, ale….“ Všichni sice vědí, že všechno, co následuje po větě „Já nejsem XX, ale…,“ je naprostý výmysl, jenže existuje přesně 98,7procentní šance, že ten zbytek už stejně nikdo poslouchat nebude.
6. Jestliže se dostanete do úzkých, což se dostanete, protože u Václava Moravce podle všeho servírují jen nealkoholické nápoje, mějte připravený arzenál drobných osobních útoků na oponenta. „Kdybyste, pane kolego, četl jako já Homéra v originále, nikdy byste takovou hloupost nemohl říct.“ Netroufáte-li si přímo na klasiky, můžete sáhnout po níže visícím ovoci a napadnout protivníka kvůli tomu, že je a) malý, a tudíž očividně trpí napoleonským komplexem, nebo má b) bradavici na obličeji nebo c) ošklivou manželku.
7. Když selže všechno ostatní a budete zahnáni do kouta, bez jakékoli šance dostat se k dalšímu martini, můžete vytáhnout poslední eso. Přirovnejte vašeho protivníka k Adolfu Hitlerovi. To vždycky funguje výborně.
Nemáte zač. A hodně štěstí!
