Jaká je příčina sebevražd?

Vážený pane profesore,
můj přítel se léta léčí s depresemi. Rady psychologů jsou pro něj klišé. Antidepresíva nezabírají. Rozhodl se, že odjede do Asie učit se buddhismu. Pak přijel nabitý sluncem a optimismem. Koupil byt, auto a hledal novou práci. Myslela jsem, že je vše zažehnáno. Přesně po roce mi oznámil, že bude psát závěť a že se ledna nedožije. Připomínám mu, že jeho sedmiletý syn ho bude postrádat, ale on má pocit, že by zlomený otec byl pro syna jen zátěží. Na mé námitky nabízí racionální oponenturu. Plánuje to už dlouho a má to promyšlené. Jako by mu myšlenka ukončení života dodávala životní klid. Nejvíc mě děsí, že dokonale zapadá do statistik: rozvedený muž po čtyřicítce; jen se nechce oběsit, ale spolykat prášky.
Oběšením ukončil svůj život před čtyřmi lety můj otčím, který o tom také mluvil dlouhá léta. A jeho syn – můj nevlastní bratr (!) – teď o sebevraždě přemýšlí také. Je to „dědičné“ kvůli zděděné špatné chemii v mozku, nebo proto, že podvědomě napodobujeme své idoly a vzory, jimiž jsou právě rodiče? Chybějí těm, kdo té představě propadnou, zdravý rozum, pud sebezáchovy, nebo jen „hormon štěstí“, který by jim pomohl najít smysl života? Dělají to z pocitu, že se jim po takovém činu bude konečně někdo věnovat, i když jim to už k ničemu nebude, nebo chtějí vyvolat zármutek v srdcích těch, o nichž si myslí, že je dostatečně nedocenili? Jak pomoci těm, kteří to vzdali?