Václav Marhoul: Cesta Nabarveného ptáčete měla svůj smysl
V lednu jsme do projektu Hvězdy Reflexu vyhlásili prvních pět nominovaných osobností. Jeho smyslem je celoročně hledat ty, kteří mají na svědomí často nenápadné, a přesto hvězdné chvíle naší země. Podle nás je životně důležité ukázat, že lidé schopní odvážných, užitečných a inspirativních skutků ještě existují, jakkoli to během konzumace denního zpravodajství a sociálních sítí možná tak nevypadá. Začátkem příštího roku, konkrétně 27. února, se hodláme ve Velkém sále Lucerny během Plesu Reflexu našim „celebritám“ poklonit a ještě jednou si připomenout uplynulých dvanáct měsíců, které se i díky nim staly o něco snesitelnějšími, než se původně zdálo. Naši čtenáři u toho samozřejmě nebudou chybět.
Nabarvené ptáče je osudový projekt režiséra Václava Marhoula. Přípravou filmové adaptace románu Jerzyho Kosińského strávil režisér přes deset let, překonal řadu zdánlivě nepřekonatelných problémů a ve chvíli, kdy byl jeho černobílý film hotov, Marhoul zoufale potřeboval účast na prestižním filmovém festivalu, která by Ptáče dostala do kinodistribuce, což by mu pomohlo film dofinancovat. To se povedlo.
Vedení přehlídky v Benátkách zařadilo Nabarvené ptáče do hlavní soutěže, což se z Čechů naposledy podařilo v roce 1994 Jiřímu Menzelovi s filmem Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Jakkoli Marhoulova válečná apokalypsa nakonec zůstala bez ceny, máme za to, že už pouhá účast na prestižním festivalu je pro něj satisfakcí a potvrzením, že jeho dlouhá cesta měla smysl.
