Dávno mrtvá babička a kostel plný lascivních obrazů. Poslechněte si audiopovídku Petra Borkovce
Originální audiopovídka od slavného českého spisovatele Petra Borkovce s názvem Jak podťatá uprostřed slova. Poslechněte si ji ve videu v úvodu článku načtenou hercem Alešem Procházkou. Petr Borkovec je básník, prozaik a překladatel, účastník mnoha mezinárodních tvůrčích pobytů, držitel ceny Jiřího Ortena i Josefa Jungmanna, třikrát nominovaný na cenu Magnesia Litera. Doposud vydal více než tucet básnických sbírek, tři svazky povídek a nejnověji Modrou agáve, „knížku pro tajemné bytosti mezi dvanáctým a osmnáctým rokem“. Je iniciátorem a organizátorem literárních večerů v kavárně Fra.
Petr Borkovec: Jak podťatá uprostřed slova
Text povídky:
„Toničko, to o těch Mářích, jo?“
„Já se ti, hochu, dneska necejtim.“
„A co ti je?“
„Kdybych věděla. Od včera nestojím za nic.“
„Stůj za něco, prosím tě! Já ti přinesu kafe.“
„Ani vidět, ani slyšet!“
„Fakt?“
„Dyť právě.“
„Já ho donesu.“
„Ani za nic. Mám hubu z vocta.“
Moje dávno mrtvá babička Tonička sedí na lavičce u plůtku s tújí a umírá. Občas – když po silnici za předzahrádkou projíždí auto – zvedne obě ruce i s holí a beze slova jimi zalomí nad hlavou. Vší silou při tom zavírá oči a tiskne uzounké rty a její obličej samá vráska v šátku je ještě menší než jindy. Připomíná padavče. Ale já si hned všimnu, že jakmile auto přibrzdí a řidič zkoumá, co se to pod naší tújí děje, Tonička jedno oko pootevře a zvědavě mžourá za branku.
„Aby mu vočička nevypadly,“ povídá.
„Tos neviděl starou bábu v pátek?“ povídá.
„Hleď si svýho a pokračuj, Laudo,“ povídá.
Tak jdu pro to kafe.
V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích pod Blaníkem visíval na levém postranním oltáři velký obraz. Mezi dřevěnými točitými sloupy vymalovanými tak, aby připomínaly červený mramor, klečela Máří Magdaléna u prázdného hrobu.
Visí tam ještě?
Možná jo.
Už jsem ho dlouho neviděl.
Když na to plátno vzpomínám, vidím toho před sebou málo. Tak bylo odjakživa zašlé. Vždycky jsem si myslel, že scéna se odehrává v nejhlubší noci. Hrob – černý otvor, možná ve skále. Veliká černá Máří Magdaléna a černota za ní. A nic jiného. Rozeznával jsem jenom její bledou tvář a kousek krku a možná sepjaté dlaně, v nichž se něco modralo (květ, kámen, troška vody, světlemodré něco). Krk i tvář se napínaly jakoby dvěma směry – ke hrobu i k nebi. Zdá se mi, že Máří měla oči v sloup, ale není to jisté. Prostorný, tmavý a rozpraskaný obraz. Máří nejspíš klečela, oblečená asi do černého roucha. Staré plátno bylo uvolněné a světlo v kostele na něm šlehalo stříbřité šmouhy a rylo do něho hustou síť prasklin.
Ba ne, vůbec ne… Když si na obraz Máří Magdalény vzpomenu, vidím před sebou skálu, nad níž svítá, a v ní světlý hrob a Máří s lázeňskou oplatkou svatozáře, v rouchu, které splývá v nespočetných záhybech a zlomech, a její hladká bílá chodidla, co poklidně oddychují vedle sebe. A mezi rukama kytičku bleděmodrých zvonků. Ty luční zvonky mají vlastní svatozář! Malou jako hostie.
A někdy když vůbec nevzpomínám, když žiju třeba tím, že prší a do toho se plete slunce, znenadání se mi objeví namalovaná Máří Magdalena před duhovou jeskyní se vstupem ještě duhovějším. Vypadá to, říkám si – a teď už zase vzpomínám – že Magdaléna tam ani není, že na oltářním obraze, který před sebou vidím, jenom leje a do lijáku se připlétají sluneční paprsky. Ale potom si všimnu, že Magdaléna na obraze přece jenom je, klečí a ráda promoká, žmoulá kytičku všech modrých barev a naoko nakukuje do jeskyně, ale dobře ví, že za jejími zády už stojí duhou promáčení andělé kolem Ježíše Krista s mokrými vlasy. Přes Máří lije duha jako slejvák a ona v ní mizí a vynořuje se a Ježíš ukazuje pravou rukou k nebi a dlouhé vlasy má tak umáčené a spláclé po skráních, že jeho tvář připomíná úzkou štěrbinu.
Tolik obrazů nad jediným bočním oltářem v louňovickém kostele Nanebevzetí Panny Marie!
Jak je tohle možné?
Já nevím.
Měl jsem být u tebe, Toničko, až do konce. A nebyl. I moje paměť má špatné svědomí.
„Chlapče zlatej, že ty se furt ždímáš?“
„Tak jak to bylo, Toničko? Vyprávěj mi to.“
Tonička nic.
Srká kafe, kouká do hrnku a ušklíbá se.
Nakonec se nade mnou slituje a vypravuje – ale nějak rychle, jako by ji něco honilo, a tak nějak nepořádně – o tom, jak se farská hospodyně Marie Tichá, co sloužila u vikáře Oktábce, jednou v srpnu ztratila v Blanících v lese a nikdo tu Marii pět dní neviděl, a to hledaly celý Louňovice.
Marie, vypravuje Tonička nepořádně, chodila do lesa ráda a často a nosila mech a chvoj do kostela a do kapličky na náměstí a strojila to tam i tam, to zase jo. Ale pět dní je pět dní, přestala legrace, povídá Tonička. No, nakonec se do vsi vrátila a jako by se nic nepřihodilo – akorát že si ta Marie Tichá, nevěřil bys, myslela a nedala si to od nikoho vymluvit, že byla pryč pět roků. Na všechno zírala, jako by to viděla prvně v životě, sahala na zdi a na ploty a něco jim říkala, mluvila s nima. Lidem se vyhejbala, ale vejrala na ně taky tak. Zkrátka, jak se vrátila, byla náramně divná. V ruce pořád žmoulala růženec z modrejch korálků a chodila jak mátoha. Růženec někdy nosila taky na krku a jindy si ho zaplítala do vlasů, hlídala ho jako vzácnost, a když něco říkala – vypravuje Tonička a fláká to – i když většinou nic neříkala, tak říkala, že ten růženec je z modrejch drahokamů a že ho dostala v blanickým lese. Dostala? Od koho? To si nechávala pro sebe. Vždycky jenom sklopila vočička, chytla se za růženec a byla pryč. A tvrdila, že je bohatá, nejbohatší v Louňovicích. Jinak jak říkám, nestála za nic, žádnej z ní nemohl dostat slovo o tom, co se jí v lese přihodilo. A lidi tenkrát začali mluvit, že v tom lese úplně zpitoměla a taky – to se nedá přehlídnout, říkali – jako by od tý doby zkrásněla, že tam viděla kdovíco a že teď vyhlíží úplně jako Máří Magdaléna, co visí v našem kostele.
„Víme svý,“ povídá Tonička a já se dívám, že to kafe, co usrkává, jí dneska doopravdy nechutná, „roztruboval to hlavně vikář a lidi se toho chytli.“
Tonička pokračuje – a dál vyprávění odbývá, tak jako ho nikdy neodbývá – že mátoha Marie Tichá od toho ztracení a objevení chodila každej den na rynek před Jednotu, tam si stoupla, začala se pohupovat v bocích a broukat si pořád stejnou písničku. To si představ! Vidím ji před sebou, jako by tam vartovala včera, říká Tonička, zblázněnou Mářu Tichou! Vystávala před krámem v červenejch šatech, a když šel okolo mužskej, ona hned k němu a zatancuj si se mnou, dál tě nepustím. Stála tam jako průsvitnej přízrak, říká Tonička, oči vytřeštěný a celý jakoby zapálený, kde by koho uhnala, aby s ní tancoval. Chlapi se nakonec styděli chodit do krámu, jejich ženský Marii domlouvaly, ať toho nechá a hledí si kostela. A sem tam ji některá pěkně zpucovala. I vikář Oktábec dělal, co uměl, tahal ji z rynku každej den, ale nikam to nevedlo – Marie stejně už chodila na faru jenom spát, nevařila, neuklízela, o kostel se nestarala. Jenom kytek tam nosila každej den jak o pouti.
Některejm chlapům, říká Tonička, se samosebou líbilo, že si Marii Tichou můžou vzít do náruče, kdy se jim zachce, slibovali si nejspíš, že můžou třeba taky něco jinýho. A mladej Mireček Říha, taky bláznivej, nakonec už pořád stál u Jednoty s ní a vyjeveně koukal na ty tance. Nakonec na Marii stála fronta. A ona si tiše prozpěvovala pořád jednu a tu samou melodii a v červenejch šatech a botách na podpatcích, s modrým růžencem v ruce každýho z chlapů chviličku provedla, pohoupala a pak ho jako lehkou loďku vypustila do Jednoty. A některý chlapi se nenechali postrčit a vrátili se a postavili zas na konec fronty.
Moje mrtvá babička Tonička se přes silnici zahledí na Blaníky a povídá, že její vyprávění dneska nemá vůbec žádnou úroveň, protože ona sama taky dneska není na úrovni, ale unaveně pokračuje, že jednoho večera – bylo už pomalu po létu, říká – zrovna když se Marie otáčela na rynku s Karlem Špácalem z lesní správy a ostatní chlapi a koktavej Mireček Říha na ně civěli, zničehonic padla jak podťatá uprostřed slova Karlovi do náručí a byla mrtvá.
Když Tonička dojde k „jak podťatá uprostřed slova“, na to vždycky čekám. Líbí se mi to a jsem rád, že ani dneska, kdy ji v životě netěší ani kafe, nevynechala. Někdy taky říká „jako když ji podsekneš“ nebo „jak pod kosou“, ale „podťatou“ mám odjakživa nejraději.
Ženský v Louňovicích pod Blaníkem si vydechly, pohřeb byl ohromnej, lidi došli, vikář Oktábec dlouho řečnil a při mši i na hřbitově se rozbrečel a dojel varhaník až z Prahy.
Ale klid nebyl!
Za nějakej čas po pohřbu, odbývá to dál Tonička, snad před Velikonocema, si lidi v kostele všimli, že velkej zašlej obraz Máří Magdalény, co odjakživa visel vlevo na oltáři, tam už nevisí. Místo něj tam u Božího hrobu klečela úplně jiná Máří Magdaléna, taková světlá, s bílýma nohama a žlutou svatozáří. A poslyš, říká Tonička, jestli se ten starej obraz nebožce Marii Tichý podobal, tak tenhle už byl úplně její portrét! No, lidi se podivili a u toho zůstalo. Jenomže po svátcích se obraz vyměnil zase. A tentokrát na něm Máří Magdalena seděla v modrejch, úplně průsvitnejch šatech na zelený louce a z Božího hrobu k ní docházel Ježíš v bílý košili a s kyticí jako ženich. A usmíval se na tom obraze jak… no, jak ňákej kocour, povídá Tonička. Baba Vítková, když to uviděla, křižovala se nejmíň stokrát. A tak to šlo dál, obrazy se na oltáři vyměňovaly každou chvíli a Máří Magdaléna na nich taky. Šup – a zas novej! Už nejenom o svátcích, ale tak, že když bylo venku hezky, Máří byla nalehko a na sluníčku, když pršelo, měla pláštěnku. A v zimě čekala Máří Magdaléna v zimní krajince. Pěkně zabalená do kožichu.
Blázinec!
Lidi šli na mši a dohadovali se, co je zase novýho čeká, a správně se jim zdálo, že se všechny ty obrazy Magdalén nějak podobají Marii Tichý a že to, co se v kostele Nanebevzetí Panny Marie děje, není samo sebou to, co by se ve svatostánku dít mělo. Nakonec se začali kostelu vyhejbat, poněvadž se toho oltáře a těch věčně novejch obrazů začali bát, povídá Tonička.
„Fakt? A co na to vikář, Toničko?“
„Co by?“
„To se ho nikdo neptal?“
„Dyť právě.“
„A co teda on na to?“
Tonička nic.
Moje dávno mrtvá babička Tonička sedí na lavičce u plotu s tújí a doopravdy umírá. Když po silnici za předzahrádkou projíždí auto, už ani nezvedne obě ruce a nelomí jimi nad hlavou.
Už se jí nechce vyprávět.
Ale kafe dopila.
Tak musím sám.
Obrazy na levém bočním oltáři v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Louňovicích pod Blaníkem se střídaly, farníků ubývalo a o vikáři Oktábcovi kolovaly zvěsti. Jak už to bývá, lidé se dál nikoho na nic neptali a o to víc si představovali a k tomu si zvykali a všichni bez přestání mluvili, a tak se nakonec o louňovickém kostele začalo říkat, že se v něm děje zázrak. A z Vlašimi a z Kamberka přijížděli turisté, aby se na proměnlivý oltář podívali a vyfotografovali si ho. Kostel byl zase plný. U toho mohlo zůstat. Ale zase nezůstalo, protože přišel den, kdy se nový obraz Máří Magdalény, co vypadá jako farní hospodyně Marie Tichá, zjevil nejen na levém oltáři, ale i na pravém – a dokonce i na hlavním, namísto obrazu Nanebevstoupení Panny Marie!
Přestala legrace, vážení, říkávala ráda Tonička.
Pohár přetekl.
Vikáře Oktábce navštívila početná arcidiecézní vyšetřovací komise (do níž se šikovně přimíchala kostelní drbna Vítková), aby zjistila, jak se věci mají.
A to, co na faře uviděla, jí vyrazilo dech.
Obrazy, na nichž klečela Máří Magdaléna u Božího hrobu, visely na všech farních stěnách od samé podlahy až ke stropu, jejich rámy se dotýkaly jeden druhého, nebo se dokonce překrývaly. Byly zavěšeny ve všech koutech, výstupcích i výklencích, jaké už staré fary nabízejí. Kde zůstal byť kousíček místa, visely malé litografie a jiné miniatury. Obílené stěny fary zmizely. Veškeré pokoje, přístěnky i prostorná kuchyň a ještě prostornější chodba připomínaly nacpanou obrazárnu – jenom obraz byl stále jeden a týž. Stovky, tisíce Máří Magdalén u hrobu v nekonečných variacích. Komise zírala na zašlé – a možná vzácné a drahé – krajiny s Božím hrobem a bosými chodidly, malované olejem na plátna obrovských rozměrů a zapasované do sádrových pozlacených rámů, na amatérské akvarely pořízené snad na zakázku nebo pořízené na venkovských bazarech a charitativních aukcích, mezi nimiž se tísnily zasklené levné reprodukce renesančních i barokních i včerejších Magdalén z obchodů s devocionáliemi. Zírala na stovky zřasených rouch, nohou a sepjatých dlaní, poodhalených ramen a očí v sloup, na které pršelo, svítilo slunce, padal sníh a snášelo se listí ze stromů.
„Celá Marie! A tamhleta taky,“ vyhrkla baba Vítková a úplně zapomněla, že se má naparovat, protože patří ke komisi.
A vikář Oktábec seděl v nejprostornějším pokoji, u stolu se štosy nezarámovaných reprodukcí toho samého, co viselo na zdech, a nepřítomným pohledem pozoroval návštěvníky, kteří se s otevřenými ústy a naprosto neslyšně rozptýlili po domě, a dokola opakoval jedinou otázku: „Co se mnou a s tím vším bude?“ A po nějaké chvíli, protože členové komise dál bez dechu procházeli galerií Magdalén, dál v úžasu zírali na největší sbírku Máří Magdalén na světě a jako by dočista zapomněli, proč přišli, složil ubohý vikář Oktábec hlavu do dlaní, zavřel oči a dokola opakoval jedinou odpověď: „Nevím.“
„Nevím.“
„Nevím.“
Vyprávím to správně, Toničko?
Bellová, Borkovec, Knapová, Rudčenková, Vičar. Pět současných českých spisovatelů napsalo pro Reflex původní audiopovídky. I když jsou každá jiná a zdánlivě spolu nesouvisí, spojuje je téma Hlavně se z toho nezbláznit. Letos jsme se rozhodli tyto původní povídky psané pro Reflex nevydat jako literární přílohu, ale zvolili jsme se formát audio. Převodu do zvukové podoby se ujali herci s magickými hlasy Jana Stryková a Aleš Procházka. Ti z vás, kdo dávají přednost psanému slovu, si mohou povídky na našem webu také přečíst.
