Když s hypochondrem spadne letadlo aneb Úzkostná potřeba trpět úzkostí
„Já už z něj opravdu dostanu psotník,“ stěžuje si kolegyně Grace na manžela Andrewa. „Včera zase otravoval s pihou v oblasti zápěstí. Prý se mu nějak nezdá a dožadoval se konzilia, zdali se piha od minula zvětšila. „A co je na tom divného?“ ptám se nechápavě. „Co když je to rakovina?“ Prý je to h...o, a ne rakovina. Jo, Andrew. Minulý týden měl příznaky lupusu, hemofilie a Aarskogova-Scottova syndromu. Do nemocnice ho ale nedostane ani párem volů, neboť lékaři napáchají více škody než užitku a roznášejí nemocniční superbakterie.
Nechápu, jak může být Grace tak necitlivá. Já se s Andrewem naprosto ztotožňuji, až na lékařskou superbakteriální teorii. Do nemocnice chodím stále a každého člověka v bílém plášti (minule omylem řezník) otravuji se svými potížemi. „Chudák Andrew,“ lituji spřízněnou hypochondrickou duši, „a co kdyby mu něco přece jenom bylo?“ „Kdyby nečuměl na televizní paskvily typu Diagnosis Mystery, nebylo by mu nic!“
„A co létání?“ zajímá mě. „Má strach z létání?“ „Strach?“ ptá se Grace ironicky. „To je víc než strach. Před letem ho musím narvat valiem, aby do letadla vůbec vlezl. Když někam kupuji letenky, oznamuji mu to až na poslední chvíli. Před mnoha lety, když jsme se seznámili, překvapila jsem ho dárkem k narozeninám: Dovolenou v Římě. Jakmile zjistil, že jedeme na letiště, začal předstírat horečku a nevolnost. Dostala jsem ho až na gate. Dál ne. A tak místo do Říma jsme putovali zpět z Gatwicku do Dublinu. Vlakem. Protože VLAKU, toho on se nebojí!“
„Ty to nechápeš, Grace. Každý člověk má omezený počet letů, po jejichž využití s ním ledalo spadne.“ „Ano, ano! To Andrew říká taky, ten vůl. Zaplatila jsem mu i kurzy pro nervózní pasažéry a samozřejmě to byly vyhozené peníze.“
„Grace, Andrew a já toho máme tolik společného!“ nadchnula jsem se. „Kdyby se ti někdy něco stalo, tak já bych si ho ráda vzala...“
„To je skvělý nápad,“ odpovídá, „vy dva byste byli hvězdná dvojka. V životě byste nevytáhli paty z Emirátů a lupus s plicní fibrózou by byl na denním pořádku. To nemá chybu!“
A tak již několik let čekám, ale Grace pořád nic. Má tuhý kořínek! „Prosím tě, podívala by ses mi na levou lopatku, Grace? Mám tam jakýsi podivný výrůstek.“
„Jo, vidím.“
„A co si o tom myslíš?“ „No, normálně se tomu říká pupínek, ale být tebou, šla bych si vybírat rakev.“ Ta drzost! Je to jasný LUPUS!
